Zamilovala jsem se do čapího hnízda. Nikoliv do toho, které často plní zpravodajské vysílání a zaměstnává soudce, ale do hnízda, či spíše hnízd, která si majestátně hoví nad našimi hlavami, na výduších komínů a sloupových podložkách. Do nich a především a ještě více do jejich překrásných obyvatel.

„Co je to láska,“ optala se mě Marie u farského rybníka v Lutové, když jsme tam seděli na bobku a pozorovali listy rákosí, které se ve větru natočily jako korouhvičky, a proto se nikdy rákosí nezlomí, jen se ohne.

„A na co tu vlastně čekáme?“ ptá se drobná stará paní manžela, který sice není drobný, ale starý je úplně stejně, něco k osmdesátce, jak odhaduji z židle naproti. Stísněná čekárna je plná, k paní doktorce se neobjednává, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Kdyby to nebylo na očním, vidíme si navzájem až do žaludku, jak natěsno se tu mačkáme.

Hranice lidské představivosti se neustále posouvají. Co fungovalo včera, nefunguje dnes, a čemu se dnes daří, to zítra skončí. Proto se posouvají i hranice lidské vynalézavosti, která s poptávkou musí držet krok. Pro média to platí dvojnásob. Lidi si totiž na všechno rychle zvyknou, takže chtějí pořád něco nového. Je to jistý druh imunity. Naznačuje to malý příběh z dějin.

Byla jsem s Felicí ve Veroně. Souvislosti té návštěvy mi docházejí až na zpáteční cestě, ve vlaku do Milána přes Desenzano, kde Franz Kafka v září roku 1913 ležel v trávě a čekal na parník do Gardone.

Na vernisáži v AP galerii se nás sešlo hodně. Téměř všichni se známe – patříme do stejného prostředí, stejného společenství, sdílíme podobné hodnoty. S řadou lidí se vidíme po delší době, s vděčností se dozvídáme, co je u druhého nového, v krátkosti okomentujeme pohled na společenské dění. Je to příjemné a posilující.

Asi neřeknu velké moudro, když konstatuju, že jazyky se neustále vyvíjejí a mění. V neposlední řadě proto, že do jejich spisovné normy často spontánně pronikají různé jevy z jazyka nespisovného. Včetně takových, které jsou v jasném rozporu s jejich gramatickými, morfologickými, lexikálními či jinými pravidly.

Nejsem nic. Jen prázdno. Jedno místo po zbourané budově. Holá země. Jsem smetením starých tras a cest. Právě teď někde zeji, schované za bannery. Třeba mezi brněnským nádražím a obchodním centrem Vaňkovka. Musíš mě obcházet a periferním pohledem sledovat vizualizace budoucích plánů.

Sedím v motoráčku z Náchoda a mířím údolím Metuje na sever. Jen co se trať vnoří do tmavých roklí s ponurými továrničkami podobnými té, které se rozhodl přijít na kloub inspektor Bouše z pražské Čtyřky, je zřejmé, že jsme v někdejší provincii Deutschböhmen. A kdo by si nebyl jistý, tomu to připomenou četné stožáry s českými vlajkami v zahradách novodobých vlastenců hlásající: „Tady je Čechovo!“

„Co tady tak dlouho děláš?“ vyleká mě svou nečekanou otázkou hlídač v podzemních katakombách svatého Pavla ve městě Rabat na ostrově Malta. Už dobré dvě hodiny mě na kamerách podle všeho pozoruje, jak s baterkou v ruce šmejdím z jednoho rohu do druhého a pořád něco bez přestání hledám.