Toho nápisu na dveřích vietnamské večerky si hned nevšimnete. Není ani ve výšce lidských očí, nýbrž psího čenichu. Všem psům se jím na vědomost dává: ZÁKAZ PES!

Na přelomu milénia jsem v jednom kurzu němčiny v Goethe Institutu měla takového postaršího lektora, který se, Němec ze Západu, mimořádně zajímal o východoevropské země. Jednou mi řekl, že Čechy jsou zvláštní v tom, že se tam krajina změní po každých pěti kilometrech. Vážila jsem si ho, nebylo vůbec samozřejmé, aby se v té době transformace někdo ze Západu zajímal s takovou sympatií o naše postkomunistické země.

Filozof Václav Bělohradský publikoval na serveru Echo 24 esej Co je svoboda řeči?, v němž se zabývá hranicemi svobodné diskuse. Podle Bělohradského tyto hranice vymezují mocní, kteří za ně vytlačují nežádoucí názory. Ohraničování svobody slova tak pokaždé má charakter cenzury či neoprávněného umlčování.

Nedávno jsem se znovu vydal na místo, kde jsem strávil dětství, na Malvazinky, do Xaveriovy ulice. Když jsem byl malý, kvetly tam v tuto dobu červené hlohy, typické pro tu ulici, pojmenovanou po Arbesovu romanetu, které do těchto míst umístilo hledání tajemného pokladu.

Nacházím si kout v zahradě, kam svítí slunce a přitom je chráněno několika keři. Periferní pohyb jejich šťavnatých dlanitých listů v slabém větru, vůně pryskyřice z blízkých borovic, ševel větví a zpěv ptáků, to jsou ideální kulisy dopoledního bloumání nad stránkami několika knih.

Vítězství Jana Antonína Pitínského v nejprestižnější české literární ceně Magnesia Litera čekal asi málokdo. Za svůj triumf mezi prozaiky může děkovat odborné porotě a především pak tomu, že spisovatel Miroslav Hlaučo se svými Letnicemi vyhrál jak cenu pro nejlepší debut, tak také Knihu roku a stal se nejviditelnější postavou večera na Nové scéně Národního divadla.

V souvislosti se smrtí papeže Františka, velkého svědka evangelia v naší době, odvysílala Česká televize rozhovor s filosofkou Terezou Matějčkovou, věnovaný jeho osobnosti i širším náboženským otázkám. Mimo jiné v něm zaznělo, že „náboženství je o poslušnosti a disciplíně“.

Je neděle ráno, v Mikulově nad svatým Kopečkem se honí mračna. Zatímco slunce člověka vytahuje ven do světa, oblaka ho upomínají na jeho vnitřní život – nestálý, plný přeskupování, jen místy provázený nečekanými údery světla vmezeřenými mezi mraky. Konečně mám chvíli, abych se zastavil u odchodu papeže Františka.

Slavit se dá různě, i psaním. A tak dnes, osmého května, usedám k počítači, abych oslavila konec druhé světové války. Je co slavit, třebaže nastolený mír byl komplikovaný a ztráty tak ohromné. Vzpomínám na školní oslavy v době mého dětství, které – i když jsme nenáviděli Rusy a komunisty nebrali vážně – v sobě nesly něco nefalšovaně svátečního, snad to bylo i tím, že všechno kvetlo.