Týn nad Vltavou je díra světa, slyším od místních, když se jich ptám, jak se jim tu žije. Týn leží na soutoku Vltavy a Lužnice, v krajině modelované korytem řek. Dominantou širokého okolí jsou čtyři betonové věže Temelína, neustále chrlící různotvaré mraky páry. Většina obyvatel v Temelíně pracuje, nebo na tuto práci čeká. Žádné jiné velké pracovní příležitosti tady nejsou.

Co to znamená být člověkem? Odpovědi na tuto odvěkou otázku jako by se čím dál častěji vyjevovaly hlavně v podobě toho, co z nás se třetí strany pokoušejí kapitalizovat. Po nějakou dobu jsme se například naivně domnívali, že sociální sítě jsou tu od toho, abychom mohli sdílet své životy. Dnes už víme, že provozovatelé sítí jsou hlavně chovateli hladových algoritmů, jejichž úkolem je vytěžit co nejvíc naší pozornosti.

Film Robina Kvapila Velký vlastenecký výlet o českých příznivcích Putinova režimu je již několik dnů terčem nejen obdivu, ale také kritiky. V této úvaze se chci věnovat hlavně výtkám vůči tomuto snímku, jenž pojednává o lidech dopravených až na pomezí ukrajinského bojiště, kde však jejich proruský pohled neprojde žádnou proměnou.

Nedávno jsme si připomněli 57. výročí tragických událostí ze srpna roku 1968. Vojska Varšavské smlouvy přijela do tehdejšího Československa, aby rozprášila obrodný proces takzvaného pražského jara. Těmito událostmi byla poničena a poznamenána i budova Českého rozhlasu, v níž se právě nacházíme.

Zaválo mě to do údolí francouzské řeky Vézèry. Až mě zaskočilo, jak blízko jsem se ocitl slavným jeskyním. Na jejich stěnách před 20 tisíci lety pravěcí lovci zachytili zvířata, která se proháněla po okolní, chladné prérii – bizony, divoké koně, obří jeleny, chlupaté nosorožce…

Opakovaně se vracím do Florencie, abych stvrdil nepsanou smlouvu mezi svojí duší a tímto městem, jemuž vládne nebeská i pozemská Venuše – bohyně krásy a lásky. Florencie – to je synonymum renesance a humanismu. Synonymum člověka a lidství.

„Co děláte? Já nic.Jen čtu – a to je všechno.Koupání už skončilo.“

„Villa Stacketonova měla překrásnou polohu. Malé, úhledné a čisté stavení bělalo se mezi cypřiši, dívajíc se průčelím svých osmi oken v prvním patře na moře, ležící pod strání, v hloubce dvou set metrů. Po pravé straně vybíhal do moře kus země, pokrytý vavřínovým hájem, po levé straně výběžek, nesoucí piniový lesík, z něhož tyčily se poměrně zachovalé zbytky chrámu Artemidina, rozloženého poblíže břehu.

Odpočíváme v parku Jamese Simona u Sprévy, kolem nás skupinky studentů, milenců nebo úředníků, kteří se tu zastavili jen tak na cestě z práce. Všichni něco popíjíme: studenou bionádu, rádler nebo pivo.