Byl to hezký večer. Takový lehounký. Mihotala se v něm náhodná radost, kterou jsem si odnášela domů. Může za to překladatelka Jitka Hanušová. Ta ten večírek zorganizovala. A Petr Hruška. Přijel z Ostravy a četl ze své nové knížky a pak za námi přišel do Velryby. A Igor Malijevský. Měl svátek a všem objednal šampaňské.

Je známým faktem, že v internetovém prostředí běžně zaznívají nenávistné výroky, konspirační teorie či dezinformace. Méně se ale hovoří o tzv. fear speech neboli děsivé řeči, která se dokáže šířit stejně dobře jako právě uvedené projevy. I proto na ni současná věda začíná upínat pozornost a podrobně ji zkoumat.

Kdyby tak někdo sepsal názvy všech českých rybníků, to by vznikla krásná a zajímavá sbírka, zněla věta v jakémsi pojednání o rybnících, které jsem četl někdy dávno v dětství a už si samozřejmě nepamatuji, co to bylo za text. Často si na ni však vzpomínám, když se ocitnu v jižních Čechách. Byla by to krásná práce, souhlasím; pokud to ještě nevzal někdo jiný, klidně bych se do toho pustil. Komorník, Křivohlav, Dřevo.

Nedávno se na pražském zámku Troja konal veletrh uměleckých, a obecně krásných knih z produkce malých i větších nakladatelů, ale též umělců a designérů, kteří zde nabízeli svá papírová a jiná díla.

Českým knižním trhem minulý rok tak trochu prošuměla nenápadná kniha Když nám bylo míň norského spisovatele Olivera Lovrenského. Přestože je její překladatel Václav Křenek po zásluze nominovaný na Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší překlad minulého roku, kniha nevzbudila větší čtenářský zájem.

Jsem stoh slámy s kusem igelitu. Mojí integritu tvoří dřevěná kostra a stébla v barvě doutníku. Tmavnoucí balíky slámy jsou mojí izolací. Občas si v nich najdou domov myši, jindy ptáci... Z mého těla už jsou ale myši dávno pryč. Přišli si jen dojíst pár zrn a jiných plodin.

Zářijovými oslavami vyvrcholila série letošních připomínek devadesátého výročí vzniku jednoho neokázalého uměleckého tělesa. Tělesa, které přečkalo politické bouře uplynulých devíti dekád a přitom zasáhlo do života mnoha generací dětí.

Hubil jsem vosy. Neúspěšně. Teď jsem rád, že se mi to nepovedlo. Kolik pozorování je třeba, aby člověk prohlédl? A kolik času? Vosy se usídlily hned vedle jídelního stolu. Hnízdo si zřídily mezi kameny suché zídky. Lítalo jich čím dál tím víc.

Paralelní děje některých mých cest kopírují potřeštěný životní rytmus, do kterého se občas propadám… Všechno se to děje samo, nemám na to nejmenší vliv, obhajuju se sama před sebou, když pozoruju, co všechno se může stát v jednom dni, dokonce v jednu hodinu na letišti v Nice.

Když byla Fanča malá, chodilo se dvakrát týdně pro mlíko na náves. Maminka měla v jedné ruce modrou smaltovanou konvičku, druhou ruku měla volnou pro Fanču. S hovornými sousedkami čekaly na známý zvuk traktoru, který měl na vlečce pár stříbrných konví, jež o sebe narážely a ohlašovaly příjezd.