Filozof Václav Bělohradský publikoval na serveru Echo 24 esej Co je svoboda řeči?, v němž se zabývá hranicemi svobodné diskuse. Podle Bělohradského tyto hranice vymezují mocní, kteří za ně vytlačují nežádoucí názory. Ohraničování svobody slova tak pokaždé má charakter cenzury či neoprávněného umlčování.

Nacházím si kout v zahradě, kam svítí slunce a přitom je chráněno několika keři. Periferní pohyb jejich šťavnatých dlanitých listů v slabém větru, vůně pryskyřice z blízkých borovic, ševel větví a zpěv ptáků, to jsou ideální kulisy dopoledního bloumání nad stránkami několika knih.

Vítězství Jana Antonína Pitínského v nejprestižnější české literární ceně Magnesia Litera čekal asi málokdo. Za svůj triumf mezi prozaiky může děkovat odborné porotě a především pak tomu, že spisovatel Miroslav Hlaučo se svými Letnicemi vyhrál jak cenu pro nejlepší debut, tak také Knihu roku a stal se nejviditelnější postavou večera na Nové scéně Národního divadla.

V souvislosti se smrtí papeže Františka, velkého svědka evangelia v naší době, odvysílala Česká televize rozhovor s filosofkou Terezou Matějčkovou, věnovaný jeho osobnosti i širším náboženským otázkám. Mimo jiné v něm zaznělo, že „náboženství je o poslušnosti a disciplíně“.

Drobná stříbrovlasá žena ve sportovním rozdává na jedné z hlavních tříd amerického Bostonu úsměvy a podpisy. Je den před bostonským maratonem. Světově proslulým závodem nejen pro dobu svého trvání – příští rok se poběží už po sto třicáté – nebo pro unikátní atmosféru na trati.

Je neděle ráno, v Mikulově nad svatým Kopečkem se honí mračna. Zatímco slunce člověka vytahuje ven do světa, oblaka ho upomínají na jeho vnitřní život – nestálý, plný přeskupování, jen místy provázený nečekanými údery světla vmezeřenými mezi mraky. Konečně mám chvíli, abych se zastavil u odchodu papeže Františka.

Slavit se dá různě, i psaním. A tak dnes, osmého května, usedám k počítači, abych oslavila konec druhé světové války. Je co slavit, třebaže nastolený mír byl komplikovaný a ztráty tak ohromné. Vzpomínám na školní oslavy v době mého dětství, které – i když jsme nenáviděli Rusy a komunisty nebrali vážně – v sobě nesly něco nefalšovaně svátečního, snad to bylo i tím, že všechno kvetlo.

Před čtrnácti dny jsem napsala úvahu a pak jsem ztratila hlas. Včera jsem si ji přečetla, a když jsem se před spaním procházela se psem, zdála se mi mizerná, nejspíš ji vyhodím.

„Benzinem voněli a travou, když tenkrát v květnu přišli sem...“ Verše Miroslava Floriana oslavující příchod Rudé armády do Prahy jsou první, co se mi vybaví v souvislosti s koncem druhé světové války u nás. Téma donekonečna omílané celé mé dětství, s ikonografií šeříků a tanku číslo 23, jehož historie nakonec nebyla taková, jak nám tvrdili.