Nedávno média přinesla senzační zprávu, že se ve velkém hadronovém urychlovači Evropské organizace pro jaderný výzkum CERN poblíž švýcarské Ženevy podařilo vyrobit z olova – ZLATO! Je to prý jednoduché jako facka. Z atomu olova pohybujícího se téměř rychlostí světla stačí odtrhnout tři protony a pár neutronů a je to – vznikne atom zlata.

Ještě než zastavíš ve vsi na okraji trutnovského okresu, přelétneš pohledem titulky zpráv. Jeden tě zaujme – Zpravodajci varují před veterány z Ukrajiny v Česku. Zhasneš mobil a vystoupíš. Cesta tě vede od zchátralého hospodářského stavení kolem řady přikrčených chalup. Svažitý terén míří do údolí.

Populární komik Štěpán Kozub vyvolal před pár lety rozruch rasistickým vtipem o romském holokaustu, který pronesl během své pražské megashow. Následovala debata o tom, zda humor má, či nemá nějaké hranice a jak na takové vtipy reagovat.

Není pochyb o tom, že navzdory nejrůznějším stěžovatelům žijeme v nejlepším ze všech možných světů. A jednou z jeho radostí je i možnost navštěvovat regionální galerie, kterých u nás není málo a jejichž program umí překvapit.

Přichází léto. Už se klube, puká z vejce světla. Dny se prodlužují, světlo vítězí nad tmou. Svět se zahřívá, rozpaluje. Podle učení Rudolfa Steinera v létě duše země sní svůj kosmický sen, upadá do slastné dřímoty, a imaginuje vesmírné dálky.

„Kdybych šel do politiky, byl bych už dávno mrtvý,“ říká Sokrates. V sále byste slyšeli spadnout špendlík. Je den po atentátu na slovenského premiéra Fica. V Banské Bystrici hrajeme Sokratovu obhajobu od Platóna.

Spisovatelka Ivana Gibová nedávno dokázala svou prózou Babička strhnout v podstatě celou slovenskou literární scénu. Za tento svůj text v minulém roce obdržela i nejprestižnější literární ocenění Anasoft Litera. Stala se celkem suverénně nejdiskutovanější autorkou v zemi a nyní se tato její výjimečná kniha dostává i k českým čtenářům.

Vracím se z Baťova, nebo z Kováku, nebo ze Sezimáku, nebo ze Sezimova Ústí II. Když jsem loni měla v tomhle městě čtení z románu S Baťou v džungli v místní knihovně a pak se po městě procházela, nikde jsem nenašla jméno Jan Antonín Baťa.

Petr Borkovec se mi nedávno svěřil, že je zřejmě poslední člověk v této zemi, který i v smskách používá středníky. Není to pravda: vídám je i ve zprávách, které mi posílá Jan Antonín Pitínský a sám mám pro tohoto pozdně renesančního křížence čárky a tečky slabost.