„A na co tu vlastně čekáme?“ ptá se drobná stará paní manžela, který sice není drobný, ale starý je úplně stejně, něco k osmdesátce, jak odhaduji z židle naproti. Stísněná čekárna je plná, k paní doktorce se neobjednává, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Kdyby to nebylo na očním, vidíme si navzájem až do žaludku, jak natěsno se tu mačkáme.

Hranice lidské představivosti se neustále posouvají. Co fungovalo včera, nefunguje dnes, a čemu se dnes daří, to zítra skončí. Proto se posouvají i hranice lidské vynalézavosti, která s poptávkou musí držet krok. Pro média to platí dvojnásob. Lidi si totiž na všechno rychle zvyknou, takže chtějí pořád něco nového. Je to jistý druh imunity. Naznačuje to malý příběh z dějin.

Byla jsem s Felicí ve Veroně. Souvislosti té návštěvy mi docházejí až na zpáteční cestě, ve vlaku do Milána přes Desenzano, kde Franz Kafka v září roku 1913 ležel v trávě a čekal na parník do Gardone.

Asi neřeknu velké moudro, když konstatuju, že jazyky se neustále vyvíjejí a mění. V neposlední řadě proto, že do jejich spisovné normy často spontánně pronikají různé jevy z jazyka nespisovného. Včetně takových, které jsou v jasném rozporu s jejich gramatickými, morfologickými, lexikálními či jinými pravidly.

Nejsem nic. Jen prázdno. Jedno místo po zbourané budově. Holá země. Jsem smetením starých tras a cest. Právě teď někde zeji, schované za bannery. Třeba mezi brněnským nádražím a obchodním centrem Vaňkovka. Musíš mě obcházet a periferním pohledem sledovat vizualizace budoucích plánů.

Sedím v motoráčku z Náchoda a mířím údolím Metuje na sever. Jen co se trať vnoří do tmavých roklí s ponurými továrničkami podobnými té, které se rozhodl přijít na kloub inspektor Bouše z pražské Čtyřky, je zřejmé, že jsme v někdejší provincii Deutschböhmen. A kdo by si nebyl jistý, tomu to připomenou četné stožáry s českými vlajkami v zahradách novodobých vlastenců hlásající: „Tady je Čechovo!“

„Co tady tak dlouho děláš?“ vyleká mě svou nečekanou otázkou hlídač v podzemních katakombách svatého Pavla ve městě Rabat na ostrově Malta. Už dobré dvě hodiny mě na kamerách podle všeho pozoruje, jak s baterkou v ruce šmejdím z jednoho rohu do druhého a pořád něco bez přestání hledám.

Nemohl jsem se od toho starého obrazu odtrhnout. A to přesto, že na dalších stěnách visí několik děl od Botticelliho, dokonce varianta jeho slavné Venuše, a o kus dál ještě pár radostných, trůnících nebo do nebe spěchajících Madon. Mě ale fascinovala ta dvoumetrová deska z topolového dřeva a na ní v dokonalé centrální perspektivě zachycené náměstí otevřené k mořské zátoce.

Toho nápisu na dveřích vietnamské večerky si hned nevšimnete. Není ani ve výšce lidských očí, nýbrž psího čenichu. Všem psům se jím na vědomost dává: ZÁKAZ PES!