Je neděle ráno, v Mikulově nad svatým Kopečkem se honí mračna. Zatímco slunce člověka vytahuje ven do světa, oblaka ho upomínají na jeho vnitřní život – nestálý, plný přeskupování, jen místy provázený nečekanými údery světla vmezeřenými mezi mraky. Konečně mám chvíli, abych se zastavil u odchodu papeže Františka.

Slavit se dá různě, i psaním. A tak dnes, osmého května, usedám k počítači, abych oslavila konec druhé světové války. Je co slavit, třebaže nastolený mír byl komplikovaný a ztráty tak ohromné. Vzpomínám na školní oslavy v době mého dětství, které – i když jsme nenáviděli Rusy a komunisty nebrali vážně – v sobě nesly něco nefalšovaně svátečního, snad to bylo i tím, že všechno kvetlo.

Před čtrnácti dny jsem napsala úvahu a pak jsem ztratila hlas. Včera jsem si ji přečetla, a když jsem se před spaním procházela se psem, zdála se mi mizerná, nejspíš ji vyhodím.

„Benzinem voněli a travou, když tenkrát v květnu přišli sem...“ Verše Miroslava Floriana oslavující příchod Rudé armády do Prahy jsou první, co se mi vybaví v souvislosti s koncem druhé světové války u nás. Téma donekonečna omílané celé mé dětství, s ikonografií šeříků a tanku číslo 23, jehož historie nakonec nebyla taková, jak nám tvrdili.

V posledních několika desetiletích jsme žili v době velkých fúzí. Spojovaly se velké firmy, automobilky, banky, filmová studia, aerolinky, giganti v oboru informatiky i těžby ropy. Úspory z rozsahu, optimalizace, synergie a celý tenhle žargon, ve kterém se nevyznám. S nástupem a postupným šířením jednotného globálního trhu zmizelo ze světa nejen mnoho tradičních značek, ale také řada lokálně specifických jevů.

Sedím v prázdném vagónu. Vyzutý s nohama na protějším sedadle. Do kupé vrazí slečna s kufrem v elastických legínách. „Mám sem místenku,“ ukáže na místo, kde odpočívají mé nohy. Nevěřícně na ni pohlédnu: „Vždyť je celý vagón prázdný!“

Kdyby mi ten vzkaz neposlal, mluvil bych dnes o tom, co hrozivého se mi zjevilo v koruně nebohého javoru, který letos zase obrazil dvoumetrovými výhony, protože ho roky špatně stříhám. Dělám si z něj vrbičku, jak mi jednou řekl nějaký cizí zahradník.

Ráno otevřete okno a máte dojem, že jste se probudili kdesi ve východoevropském štetlu jak z obrazu Marca Chagalla. Nad prejzovými střechami moravského městečka se sice nevznášejí postavy, zvířata ani předměty, ale výjev v bývalé mikulovské Lange Gasse, dnes Husově ulici, působí podobně nezvykle.

Jdu lesem podél řeky Kocáby. Krajina je ještě předjarně holá a umožňuje tak vyniknout elementárním tvarům. Zeleň korun, která zanedlouho přijde, se sice stane oslavou života, skryje ale zřetelnost jádra. Uprostřed drobného háje se ocitám v Japonsku. Pokroucené, tenké, hustě vysazené, černé kmeny vyjadřují osobitost jednotlivých bytostí i propojenost celku.

Karikatura je mocná čarodějka. Ukrývá v sobě obrovskou sílu, která umí zprostředkovat skryté významy, zpřítomnit naše emoce, ale také chytře manipulovat či dokonce záměrně deformovat realitu. Jejím posláním je rychle, srozumitelně a hlavně s nadsázkou předat divákovi určitou zprávu.