Naše konzervativní já odmítá emancipační myšlenky s argumentem, že „to tu nikdy nebylo“ a proč bychom tedy měli různé podivnosti a novoty zavádět. Čas běží, svět se mění a někdejší novoty se stanou společenskou praxí. Na hradě Scharfenstein na německé straně Krušných hor se na výletě můžeme setkat s osobností ze samého středu německého osvícenství, s člověkem, který svým nekonvenčním životem i myšlením odrážel skoro vše, co se nás stále ještě dotýká.

Také vám někdy bylo divné, jak snadno se vysloužilí politici mění na zručné spisovatele? Jako by v nich jejich skutečný talent dřímal celé ty roky, ale teprve po skončení mandátu ho mohli plně projevit. Lze to vidět hlavně v Americe, tam se přímo očekává, že bývalý prezident, a nejednou také jeho manželka, napíší memoáry. Typické podání je takovéto: z obálky shlíží tvář, jméno autora září zlatým písmem zvýrazněným ražbou. Knihu však často napsal někdo jiný než autor.

Taková už je povaha času a lidského života, že jeden den vás označují za nadějnou začínající či slibného mladého – profesi si doplňte sami –, a než se nadějete, stane se z vás pamětník nebo pamětnice. Do podobného zjištění jsem se přednedávnem probudila i já, a usoudila jsem proto, že nastal čas začít okolí otravovat historkami starých zbrojnošů.

Poslední dobou mě zas navštěvují sny. Většinou jen útržky, jak to u snového rukopisu bývá. Jsou barevné, intenzivní, naléhavé. Obracejí moji pozornost k snové moudrosti. Někdy bují coby florální výzdoba neexistující katedrály ve Florencii, jejíž vysochaná květena nepřipomíná žádný z existujících slohů.

Mým druhým rodným městem je Český Krumlov, kam jsem celé dětství a mládí jezdil za svými prarodiči. Na řadu míst zde mám zvláštní vzpomínky – na zašlá zákoutí, tajemné průchody, staré dvorky.

To město mi zatím nijak zvlášť nepřirostlo k srdci. Přitahuje mě a zároveň i svérázně znepokojuje, dráždí, ba dokonce rozčiluje. A díky tomu stále dokola provokuje k hledání odpovědi na otázku, proč tomu tak je… Řeč je o Zlíně – svébytném fenoménu a skvostu prvorepublikového funkcionalismu.

Osm měsíců zimy, čtyři měsíce léta a přece šťastni. To je napsáno křídou na stařičkých vratech jednoho z domů, jež připomínají koráby se soustavou ráhen, bidel, kůlů, žebříků a sítí, jen vytáhnout plachty a vyplout.

Roku 1615 se Galileo Galilei pokusil diplomaticky rozšířit prostor pro vědecké bádání. Církev podle něj nemá do fyzikálního zkoumání vesmíru zasahovat. Proč? Vědec Galilei: protože věda zkoumá podružné věci!

Můj otec byl válečným utečencem, který se mohl podívat zpět do Řecka – své vlasti – až poté, co větší část života prožil na severu Moravy. Jmenoval se Paschalis. Správně v tom jméně slyšíte slovní základ pascha – pesach – pašije.