- Podcasty
- Ranní úvaha
Poslechněte si podcast: Pavla Horáková: Jaro nad Bratislavou
Jsem tu v nejkrásnější čas roku. Pokaždé, když se obdivuji kráse Bratislavy, musím si připomenout, že v květnu je na naší polokouli krásně skoro všude, a že tedy křivdím místům, která jsem šmahem odsoudila, protože jsem do nich zavítala, když bylo ponuro a lezavo.
Ranní úvaha
Malé zamyšlení a inspirace pro všední den v autorské interpretaci.
Marie Nováková: Dobrý šéf
Každý z nás měl, má nebo v budoucnu bude mít blbého šéfa. Je to sdílená zkušenost. Postava blbého šéfa se v literatuře a filmu objevuje jako archetyp i klišé. Ale vytvořit postavu dobrého šéfa tak, aby nebyla nudná a suchopárná ve svém neochvějném smyslu pro spravedlnost, ve svém nadání nalézat geniální řešení, ve svém přísném, ale spravedlivém způsobu vedení firmy, partaje, vesmírné lodi nebo nemocnice, to není nic jednoduchého.
Anna Beata Háblová: Tenhle čet mě přečet
Kamarád mi poslal vtip. V tabulce nejrychlejších věcí světa byl za sebou nakreslený gepard, letadlo a světlo. A až za rychlostí světla bylo tempo, s jakým se někteří lidé stávají odborníky na umělou inteligenci. Musela jsem se smát, protože se to týkalo i mě. Tou dobou jsem měla rozhovor v jednom z rádií, kde jsem sice byla i kvůli románu Směna, ale protože se to konalo v období boomu chatu GPT, nevyhnula jsem se ani otázce na postoj k umělé inteligenci.
Norbert Schmidt: Belveder
Znám ho dobře už od dob studií. Ale když jsem během příprav nové výstavy po dlouhém čase pandemie a nekonečném uzavření hradu za prezidenta Zemana do něho znovu mohl vstoupit, jen tak se procházet arkádami, toulat se po okolních zahradách, vyjít nahoře na terasu a podívat se proti proudu Vltavy na jih, někam za horizont až tam, kde leží bájná Arcadie, zmocnilo se mě nadšení a radost z místa, architektury, světa, jako už dlouho ne.
Tereza Horváthová: Jak jsem se měla stát prozaičkou
Přišla mi pozvánka na vlastní čtení: setkání s prozaičkou TH... Podivila jsem se. Nikdy jsem se nepokládala za prozaičku, do životopisů si píšu zapisovatelka a všichni mi to stejně upravují na spisovatelka (možná omylem). Nic proti tomu nemám: kromě zapisování občas něco spisuji nebo vypisuji (předpona je v mém případě pohyblivá).
Petr Beneš: Rorýsi
Mnoho bytostí a věcí pokládáme za samozřejmé natolik, že je přestáváme vnímat. Zvykneme si na ně. A znovu je zaregistrujeme, až když zmizí. Nejprve nejsme schopni jasně diagnostikovat jejich nepřítomnost. Spíše se nám zdá, že pozadí našich slov a činů je nějak proměněné. Není to prostě jako dřív.
Pavla Bergmannová: Mít se kam vracet
Všechny nečekané okolnosti posledních několika let způsobily, že jsem se začala pravidelně vracet do rodného kraje a domu svého dětství… To, co jsem poměrně dlouho přehlížela, jsem si teď překvapivě rychle a intenzivně znovu zamilovávala. Konečně: rodný kraj máme jen jeden, a právě on je takovou pomyslnou vstupní branou do vzpomínek, skrze níž lze snad otevřít cestu k porozumění.
Jan Němec: Metafyzická sbíhavost
Nechci tu mluvit o nedávném sporu výtvarnice Toy Box a spisovatelky Aleny Mornštajnové. Ten se týká románu Les v domě a toho, že druhá jmenovaná mělo údajně využít osobního příběhu první. Jednak o tom už bylo řečeno ažaž, jednak je to nedokazatelná záležitost.
Alena Zemančíková: Smetiště
Smetiště je úrodné pole pro archeologa, vyprávěla nám naše profesorka dějepisu na gymnáziu. O civilizaci se nejvíc dozvíme z jejího odpadu. Nálezy, o které v tom výkladu šlo, byly střepy, rozbité nástroje a kosti, i když ty se rozkládají nejdřív.
Karel Hvížďala: Návraty Pavla Juráčka
Asi všichni píšeme buď cíleně, nebo z podvědomých a třeba nikdy neartikulovaných či nepřiznaných důvodů, abychom se zbavili alespoň do jisté míry chmurných strastí, bolavých úzkostí, útrap či se lépe orientovali sami v sobě. Proto své problémy svěříme papíru, nebo kvůli tomu, abychom alespoň na chvíli přežili svou smrt.
Jan Bělíček: Žalozpěv za mizejícím analogovým světem
Francouzské spisovatelce Virginii Despentes její český vydavatel, nakladatelství Garamond, připsal přídomek „Houellebecq v sukních“. Ona sama je na porovnávání se slavným nihilistickým kolegou zvyklá a ráda říkává, že Houellebecq píše operu, zatímco ona dělá metal. Na tomto jejím zvolání něco je. Virginie Despentes by skutečně mohla být ženskou odpovědí na Houellebecqa, pokud by Houellebecq byl levičák a feminista. A to se samozřejmě nikdy nestane.