Jen málokomu mohla uniknout kauza obřího billboardu, který se minulé léto objevil na Václavském náměstí a který je učebnicovým příkladem rasistické propagandy. Dílo vytvořené jednou z politických stran zahrnovalo podobiznu muže černé pleti s mačetou a nápis hovořící o „chirurzích z dovozu“.

Většina velikonočních zvyků a tradic souvisí s obnovou, omlazením, návratem jara, novým začátkem. V našich podmínkách to mělo dvě podoby, přírodní či mýtickou a křesťanskou. Dnes jsou obě dost otřelé, zapomínané, či přítomné jen ve zbylých rekvizitách. Velikonoce si většinou spojujeme s tím, že máme více volna a jsme spolu. To není vůbec málo.

Máme na Šumavě takovou pěknou tradici: v obecní peci, která se v sousední vsi dochovala z roku 1837, bezmála každý měsíc peče pan pekař pro veřejnost chleba. Pěkně postaru, z celého kvasu: pokud stejně jako já nevíte, co to celý kvas je, zajeďte si tam poslední sobotu v měsíci a pan pekař vám to s chutí vysvětlí.

Jak pije holub hřivnáč? Tak, že bez ohlédnutí utíkáš ke knihovně pro slovník, abys to vůbec nějak zmohl. Zjeví se z dubu a už má všechno vyměřené.

Sedím na předzahrádce činžovního domu, u nohou pes, piji kávu a těším se pohledem na kvetoucí magnolii. Okolo prochází člověk, od pohledu bez domova, zastavuje se, pozoruje mne, a tak mne napadne nabídnout mu cigaretu, aby měl také hezčí den. Překvapený, potěšený, poděkuje, a řekne: „Vy se tady máte jako princezna.“

Irský spisovatel Paul Lynch napsal knihu „ideální“ pro současný svět, v němž pomalu sledujeme propad výsep liberální demokracie směrem k autoritářství, a to i v případě Spojených států. Kniha se jmenuje Píseň proroka a v roce 2023 s ní Lynch vyhrál prestižní Bookerovou cenu.

Letos jsem byl třikrát po sobě v dejvickém Semaforu, a pokaždé to bylo neopakovatelné. Nemám to slovo zrovna v lásce, podobně jako dnes nadužívané neskutečné, ale nemohu si pomoci: svým způsobem neopakovatelné je dnes už každé setkání s principálem divadla Jiřím Suchým.

Když v sedm ráno rozevřeš okenice, jako první spatříš starého zedníka v zamaltěné čepici, který si po cestě na stavbu píská. Dva muži rázují po nábřeží a u majáku se protahují, patrně otec a syn, tak osmdesát a šedesát. Ale to už se vynořují dva třínozí psi: každý úplně jiný, kolie a setr, naprosto odlišné charaktery, ale zkuste to někomu vysvětlit, když oběma chybí levá přední.

Naposledy jsem tím mokřadem procházel někdy na začátku ledna. Voda byla všude zmrzlá jistě až ke dnu, břehy a chodníky, oddělující proudící vodu od stojatých partií, jako skleněné, ale po sněhu ani památky. Vzpomínám si, že jsem za chůze přemýšlel o první větě nějaké anglické detektivky, kterou jsem ten den ráno otevřel v knihovničce na nádraží.