Na poliklinice v naší čtvrti jsem v jednu chvíli pohlédla současně do tváře svého dětství i stáří. Bylo to tak: V budově mají svá sídla ordinace, které mají on-line systém objednávání, recepci, automatickou čtečku karet pojištěnce. Ale jsou tu také ordinace, které nic z toho nemají, kam člověk prostě musí přijít a počkat, až na něj přijde řada.

Knihu Táňa, Praha 3, Žižkov byste v literárních cenách a žebříčcích nejlepších knih loňského roku hledali marně. Přestože si své čtenářstvo určitě našla, její potenciál rozhodně překračuje okruh pražského post-undergroundu, do nějž sebevědomě zaplula. Marie Zelbová totiž v tomto svém vzpomínkovém textu přináší úplně jiný pohled na normalizační Prahu osmdesátých let a taky na realitu let devadesátých.

Každý dnes zná nějakého fotografa, na světě je opravdu hodně fotografů, i já – který fotografie nijak zvlášť nevyhledávám – znám hodně fotografů, protože jsem na světě. Ne každý z nich ale, když o něj jenom v mysli zavadím, se mi okamžitě promění ve fotku, kterou si pamatuju a na niž se pořád těším!

Promokavé béžové boty se mi boří do mokrého sněhu. Před chvílí pršelo, teď sněží, a za chvíli mezi mraky probleskne slunce, které se za další vteřinu zase pečlivě schová. Léto je tu krátké, zima dlouhá. Jsou to Krušné hory s krušným počasím.

Snad vás tím nezaskočím: tyhle ranní úvahy ve skutečnosti vůbec nejsou ranní. Nepředstavujte si, že někdo v sedm hodin ráno sedí ve studiu Českého rozhlasu, a jakmile se rozsvítí červené světlo, dává se pěkně zčerstva do uvažování.

Termín manipulace je už běžnou položkou našeho slovníku. Říkáme, že manipulativní zprávy ovlivňují války či volby, že utvářejí názory na otázky jako migrace či klimatická změna nebo že jsou nebezpečím, jehož se lze obávat ze strany umělé inteligence. Často přitom zaznívá, že manipulace spočívá ve skrytém ovlivňování nebo že jde hlavně o působení na emoce.

Přestože se coby lidstvo snažíme neblahý spotřebitelský trend aspoň trochu omezovat, stále existuje obrovská spousta věcí na jedno použití. Některé původně jednorázové předměty se už dají recyklovat nebo přetvořit k jinému účelu, ale pořád existuje dost artiklů odsouzených k tomu, aby se obratem zničily.

Kolektivní pomníky a památníky holokaustu nejsou jen dlouhými seznamy jmen obětí doplněnými o data a místa jejich úmrtí. Představují svébytný způsob kombinace materiality a snahy po zachování paměti na jednu z největších tragédií 20. století.

Před pár dny se objevila zpráva, že Evropská unie zakázala používání softwaru, který dokáže z fotky oblečeného člověka udělat fotku nahou: nevyžádané deepfaky skutečných osob, vytvářené umělou inteligencí, se staly jednou z položek připravovaného zákona o umělé inteligenci, AI Actu.

S výstavami Mariny Abramowicz jako by se v poslední době protrhl pytel. Velká retrospektiva nedávno skončila ve Vídeňské Abertině, jiná začala v Berlínské galerii Gropius Bau a nedávno byla otevřená výstava v Benátské Akademii.

Politická reprezentace není intelektuální. Politici nereprezentují jenom naši hlavu, ale taky naše játra, ledviny, žlučník, žaludek. Lidé často bezradně hledí na politiky a říkají si, jak je někdo mohl zvolit. Proč? A chtějí racionální důvody. Když je nenacházejí, zdá se jim volba nesmyslná. Ale volíme skutečně jen hlavou?