Již před několika lety jsem pro tuto stanici psal o třetím čtení pamětí Vítězslava Nezvala Z mého života. V knize najdeme mimo jiné tento citát: „Když nadešla chvíle, kdy bylo příliš jisté, že Sokrates nazítří vypije bolehlav, ptali se ho druhové, co chce, čím by mu mohli zpříjemnit poslední chvíle života. Sokrates si přál, aby mu přivedli známého učitele zpěvu...

Nastává čas letních kin. Vlastně chci říct jedinou věc, podělit se o jediný obraz. Ale jak to tak bývá, člověku to trvá, než se dostane k tomu, co skutečně chce. Obvykle se přibližuje zdálky.

Vždycky mě fascinovaly utopistické architektonické projekty a návrhy, i když velké ideje s cílem vytvořit lepší svět skoro nikdy nedopadly dobře. Snahy vyřešit velké problémy lidstva jedním jednoduchým řešením jako by byly skokem do propasti. Už když se podívám na to, proč a jak vznikla idea obchodních center, je tato zákonitost zřetelná. Na začátku této myšlenky byl vídeňský architekt Victor Gruen, který emigroval do Ameriky.

Většina mých příbuzných z tátovy strany žije v Řecku. V Řecku nebo jinde ve světě. Když táta utekl z občanské války a přijel s ostatními dětmi v roce 1948 do socialistického Československa, bylo mu patnáct, vážil 38 kilogramů a společně s ostatními sourozenci a tisíci dalšími oběťmi bydlel pár let po dětských domovech.

Jak nastoupí červenec, vždycky mě to napadne. U žádného jiného měsíce přitom nic podobného neprožívám, což je paradox. Věc se týká našich názvů jednotlivých měsíců, které – jak známo – nejsou odvozeny od názvů latinských.

Jeho listy jsou trochu zaprášené. A moje okno je na úrovni jeho koruny. Ty listy každé ráno pozdravím, pohladím a poděkuju jim. Venku je totiž čtyřicet tři stupňů a tenhle jasan moje okno stíní. V Madridu začíná léto a vedro ještě není na španělské poměry nesnesitelné. Ten mohutný jasan roste v boční ulici a stíní madridský Goethe institut, kde jsem na čtrnáct dní ubytovaná.

Letní semestr je konečně za námi. Nastává čas prázdnin a exkurzí, tedy takových menších výletů za poznáním, na které budou jednou studenti daleko víc vzpomínat než na klasickou výuku ve třídě.

Už jsou to tři roky, co se jihomoravský Mikulov stal mým druhým domovem a já se ho pořád nemůžu nabažit. Město zasazené uprostřed už tak mimořádně malebného kraje jako by bylo exklávou nějaké středomořské země. Tvářnost terénu, podnebí, architektonické památky, vegetace, vinařská kultura, teplomilná havěť – v mnoha ohledech si tu člověk připadá jako v letovisku někde na jihu.

Britský dokumentarista a tvůrce Adam Curtis má na britské veřejnoprávní stanici BBC výsadní postavení. Dostal k dispozici neomezený přístup k archivním materiálům této televize, postupně je prochází a ze starších záběrů vytváří dlouhé, dokumentární eseje zpracovávající zásadní otázky současného světa.