Co je na tom špatného? – Už zase procházím kolem bytovky, kde se, dnes zrovna v pořádně silném větru, staví celé nové patro, nad ním rozlehlý půdní byt a střecha. Dělníci už asi práci dokončují, protože na jednom z posledních kolmojdoucích neseříznutých trámů, který – oranžový a jako zevnitř rozsvícený – nově a hloupě trčí u komína, uvadá přidrátovaná metla, jaká přece vždycky oznamuje zdárný konec stavby.

Víceméně z recese jsme jako studenti četli spisek Marka Porcia Catona O zemědělství. Spíš než návody na pěstování plodin, bizarní kuchařské recepty a léčebné postupy mi z té doby utkvěla v paměti věta, která říká něco jako: Správný hospodář jde jako poslední večer na lože a jako první ráno vstává z lože.

Ben Lerner patří mezi nejuznávanější americké spisovatele současnosti. Začínal jako ceněný básník a exceloval také v rétorických soutěžích. Největšího věhlasu se ale dočkal až v momentě, kdy vstoupil na území prózy. V roce 2011 debutoval svou knihou Opouštění nádraží Atocha, kdy poprvé představil své alter-ego, mladého básníka a spisovatele Adama Gordona, z jehož perspektivy většinu svých románů vypráví.

Jsem rád, že nejsem advokát. Advokáti mají v Česku méně svobody než ostatní občané. V jejich životech se šťourá advokátní komora a trestá je za to, co mohou dělat jiní bez obav.

Možná to způsobil soused, když nechal v pět ráno štěkat psa hned vedle mého okna. Byl to štěkot zuřivý, zatímco panovala ještě hluboká tma, a já se v mrákotách pokoušel nahmatat mobil. Chvíli trvalo, než moje mysl překročila práh mezi snem a skutečností. Když se jí to nakonec povedlo, poslal jsem sousedovi esemesku, co blbne.

Venku byla zase ledovka. Klouzala jsem se směrem k nádherné stavbě první lidové knihovny v českých zemích, kterou mecenáš Valentin Oswald Ottendorfer nechal postavit nákladem 170 tisíc zlatých. V roce 1929 navštívil knihovnu i první český prezident. A já dnes večer měla spát v její věži.

Nemohu se zbavit podezření, že se jednalo o jeho poslední umělecké dílo. Jako někdo pro hosty zařízne a upeče třeba husu, tak Ivo Medek Kopaninský zval svoje přátele na ohnivá představení, během nichž vkládal do ohromného zděného krbu, v salonu svého statku na Přední Kopanině, nejrůznější předměty.

Je paradoxní realitou současného přeinformovaného světa, že nás sebekvalitnější fakt, poznání, dokonce i pravda zároveň obohacují a zároveň ochuzují. V životě asi neexistuje nic jednoduše přímočarého, vše se rozpadá na různě se proplétající a mnohdy protikladné aspekty. Je nejspíš správné říct, poznat, přijmout, že když je něco nebezpečné, je lepší se tomu vyhnout.

V debatách o rizicích AI se nedávno objevil termín „generativní nenávist“. Pod tento pojem spadají jakékoli obrázky či videa, které byly vytvořeny či vygenerovány za pomoci umělé inteligence a které mají za cíl ponižovat nějaké lidi.