Čelit jen základním faktům života, tak to pojmenoval Chris McCandless, známý hlavně díky zfilmované knize Jona Krakauera Útěk do divočiny. Možná si ten příběh ještě pamatujete: McCandless, čerstvý absolvent vysoké školy, zkraje 90. let dva roky cestoval po Americe, protloukal se ke svobodě a nakonec zemřel hlady na Aljašce ve vraku starého autobusu, který mu sloužil co přístřeší.

O existenci tabákové režie jsem nevěděla, ačkoli jsem v jejím stínu vyrostla. V Tachově, kam moji rodiče přišli v 50. letech, jsme bydleli ve vile jejího bývalého ředitele. Bydlení ve vile bylo projektováno pro rodinu se služebnictvem, vysoké stropy, kachlová kamna, obrovská koupelna, všude se muselo topit a v zimě zamrzala voda. Od té doby vím, jak taková honosná vila z konce 19. století vypadá zevnitř.

Tak i do mě vstoupilo Kafkovo výročí; jako Odradek, kus, který jsem si nevybral a o který zakopávám. Pravda, snažil jsem se připomínat si Kafkovo století systematicky.

Vědeckofantastická hra Karla Čapka RUR pojednává o střetu lidstva s uměle vyrobenými roboty: varuje před negativními vlivy techniky na lidstvo. Roboty lidé vyrábějí proto, aby za ně dělali práci, kterou oni sami dělat nechtějí, ale pak se to zvrtne a roboti své výrobce nemilosrdně zlikvidují.

Vystupte z řady, buďte sama sebou! – nabádá mě při podzimním brázdění ulic ixtá podobná reklama. V pojetí toho podsvíceného plakátu „být sama sebou“ neznamená nic jiného než koupit si tuctové šatky, které vyprodukovaly bezejmenné a špatně ohodnocené šičky někde v Bangladéši ve statisících kusech.

Kdykoliv se Denis objeví, donese nějakou zajímavou nahrávku nebo knihu. Denis je kamarád z Minnesoty a na tyhle věci má vážně čuch. Sleduje počínající trendy jakousi vnitřní lupou, takže o nich ví ještě předtím, než společensky převládnou. Bere to jako jistý druh proroctví do našich časů.

Zaválo mě to do údolí francouzské řeky Vézèry. Až mě zaskočilo, jak blízko jsem se ocitl slavným jeskyním. Na jejich stěnách před 20 tisíci lety pravěcí lovci zachytili zvířata, která se proháněla po okolní, chladné prérii – bizony, divoké koně, obří jeleny, chlupaté nosorožce…

Dlouhé ženské vlasy ve větru, vztažené ruce v gestu vítězství a hořící kusy hadrů, v nichž lze rozeznat hidžáby, jimiž si íránské dívky a ženy musí zakrývat vlasy, krk a hruď. To jsou symboly povstání, jež pod heslem „žena, život, svoboda“ propuklo v Íránu před dvěma lety a v nějaké formě trvá dodnes.

Ten pahorek je viditelný z dáli. Nápadným ho dělá pravidelný útvar mohutných lip, které mají rozměr i tvar chrámu a z pahorku vytvářejí akropoli. I příchozí neznalý historie cítí, že místo je něčím výjimečné.