Kořeny zázraků rostou v mělké obyčejné půdě plné kamenů. Kdysi žil poblíž Bruselu rolník s těžce nemocnou manželkou. Byl velice chudý, to také nebylo nic neobyčejného. Aby své nebohé ženě mohl v zimě zatopit, pokácel na svém poli prastarý dub, který byl pro jeho předky nedotknutelný. Zdá se, že se tu jednalo o typický posvátný strom, jehož tradice mohla sahat až do předkřesťanských dob.

Cestuju vlakem z Chebu do Prahy. Vlakem jezdím proto, že nemám řidičák. A řidičák nemám proto, že ježdění autem špatně snáším. Možná, že má averze je způsobena prenatálním zážitkem, kdy se mým rodištěm málem stal rodinný trabant uvízlý v příkopu. Možná tím, že jsem jezdívala s babičkou na Moravu jejím wartburgem po dálnici rychlostí 35 km za hodinu. Možná proto, že auta jsou smradlavé, stísněné krabice, ve kterých je hrozná nuda.

Každý v díle Franze Kafky nebo jeho životě hledá něco, s čím se může ztotožnit, co ho oslovuje či nějak inspiruje. Mně se na Kafkovi líbí spousta rovin, nebyl to jen věčně zadumaný intelektuál a Bohem obdařený literát, nýbrž také muž, který rád cestoval, toulal se po lesích a hlavně miloval ticho a klid. O tom mimo jiné svědčí jeho návštěva Mariánských Lázní z července roku 1916.

Jeden notorický historický bonmot se týká rozdílného přístupu k vlastní autonomii u národů habsburské monarchie: zatímco Maďaři budovali parlament, Češi stavěli Národní divadlo. Mě jako milovnici divadla ta charakteristika českého národa jako takového, který na divadle staví svou identitu, vlastně těší. I když vím, že se na ní stavět nedá. Ale dá se o ni docela dobře opřít. Jestli se Maďaři opírají o parlament, nevím.

Jazyk je líný. Někdy si říkám, díky bohu, aspoň někdo. Kdysi jsem jazyky studovala a tohle nám tvrdili – jazyk jde často tou nejpohodlnější cestou. V tomhle na něj spoléhám, že si nakonec vybere, co pro něj bude nejpohodlnější a bude mu jedno, co si o tom myslíme.

„Villa Stacketonova měla překrásnou polohu. Malé, úhledné a čisté stavení bělalo se mezi cypřiši, dívajíc se průčelím svých osmi oken v prvním patře na moře, ležící pod strání, v hloubce dvou set metrů. Po pravé straně vybíhal do moře kus země, pokrytý vavřínovým hájem, po levé straně výběžek, nesoucí piniový lesík, z něhož tyčily se poměrně zachovalé zbytky chrámu Artemidina, rozloženého poblíže břehu.

Když Simone Weilová uvažovala, co by mohlo mladé muže odradit od následování nacismu, došla k závěru, že na to nestačí odsouzení a potrestání nacistických zločinců; to k nim může mnohé lidi naopak přitáhnout. Podstatné je proměnit naše pojetí velikosti tak, aby se do něj Hitler a jeho hodnoty prostě nevešli.

Poslední rok jezdím do Brna častěji než obvykle. Založili jsme totiž s frontmanem kapely Květy Martinem Kyšperským poeticky rapové duo, a i když jsme mnoho práce na písních udělali každý zvlášť doma – já napsala text a Martin složil hudbu, bylo potřeba společně písně nahrát, popřípadě je nazkoušet pro živá vystoupení. A to právě v Martinově městě, Brně.

Jestliže je symbolem jara zelená barva, pak symbolickou barvou léta je určitě červená. Souvisí s žárem ve všech jeho podobách. Jedná se samozřejmě o barvu slunce, barvu života, radosti, vitality a síly. Obarvit něco červeně znamenalo od nepaměti obnovu života.