Letní semestr je konečně za námi. Nastává čas prázdnin a exkurzí, tedy takových menších výletů za poznáním, na které budou jednou studenti daleko víc vzpomínat než na klasickou výuku ve třídě.

Už jsou to tři roky, co se jihomoravský Mikulov stal mým druhým domovem a já se ho pořád nemůžu nabažit. Město zasazené uprostřed už tak mimořádně malebného kraje jako by bylo exklávou nějaké středomořské země. Tvářnost terénu, podnebí, architektonické památky, vegetace, vinařská kultura, teplomilná havěť – v mnoha ohledech si tu člověk připadá jako v letovisku někde na jihu.

Před dávnými lety, když jsem byl ještě studentem, účastnil jsem se jakéhosi mezinárodního setkání v Alsasku, konaného u příležitosti rozšíření Evropské unie o to, čemu se dnes někdy říká východní křídlo. Sešlo se nás tam tenkrát pár desítek z Polska a Česka, ale také z Německa a Británie a měli jsme se společně zamýšlet nad tím, co pro nás znamená Evropa.

Vyrazil jsem pozdě, vyčítal jsem si cestou, okolo které se smrákalo – ale když se zjevila veranda říční hospody, už naplno rozsvícená, zdálo se mi, že denního světla zbývá koneckonců dost a že právě tenhle obraz jsem chtěl vidět. Knajpa z černého dřeva a skel se blyštěla do světlého soumraku a odrážela v řece, z níž se ještě vytrácela poslední modř.

Překlad se podobá ženě: je buď krásný, nebo věrný, pravil čtenář, kterému se můj překlad Nářků starého oligarchy sice líbil, ale zároveň pojal podezření o jeho věrnosti. A ptal se mě, jestli je můj překlad krásný, nebo věrný.

Náměstí Della Signoria ve Florencii působí jako pravý Babylon: mezi sochami a velkolepými budovami jsou všude turisté, cyklisté, prodavači suvenýrů, fronty u pokladen, zmrzlináři, koňské povozy.

Básník Jang Lien má dlouhé vlasy černé jako havran, veselé oči a dvorné způsoby, prozrazující vzdělance a světoběžníka. Přijímá nás v rozlehlém bytě, který je díky jeho ženě, malířce Jojo, zároveň ateliérem i galerií. Byt, v němž bydlí spisovatel a dobrodruh LIao I-wu se svou třetí ženou a malou dcerkou, je méně prostorný. I on sám je menší, zemitý chlapík s živýma očima za kulatými skly brýlí s tenkými obroučkami.

Vila Deroze v kopcích nad malým přístavem La Ciotat, třicet minut vlakem od Marseille, patřila doktoru farmacie, zahradníkovi, umělci a mecenáši Gilbertu Deroze. Za války měl dole v přístavu lékárnu, ale postupně se práce v ní zbavoval a začal se věnovat tomu, po čem v životě toužil nejvíc: malbě a sochařství.

Do Pienzy se vracíme po letech. Těším se na znovushledání, na první dotek s důvěrně známými ulicemi, domy, krajinou. Je začátek května, takže ještě nezačala plná sezóna, přesto je zde plno turistů. Při prvním vkročení do města mne davy lidí ruší, nedokážu se skrze ně propojit s prostou krásou zdejšího prostoru, kterou mám uloženou v paměti. Přála bych si být tady sama, jen s městem.