Jakmile vyslovíte slovo „Vánoce“, lidé kolem si často představí světýlka, stůl plný jídla, rozbalování dárků, ale taky shon a melodie koled, které v obchodech slyšíme už od října. Když se nad tou představou na chvíli zastavíme, zjistíme, že je to spíš náš kulturní obraz Vánoc, než samotné Vánoce.

Je jedním z nešťastných paradoxů naší doby, že advent, jehož původní duchovní smysl zve ke ztišení a naslouchání srdci, dnes často připomíná bitevní pole. Na konci roku se na nás valí očekávání, že vše dotáhneme do konce, do toho přibývají vánoční přípravy a společenské povinnosti.

Závěr kalendářního roku na severní polokouli tone ve tmách, než konečně zimní slunovrat přinese naději, že světla zase začne přibývat. Není divu, že velká náboženství astronomické datum ověsila svými vlastními příběhy o naději a novém začátku a spojila je se světlem, ať už skutečným, nebo metaforickým.

Nevím, proč jsem si vždy představoval, že váleční reportéři jsou malí a drobní. Snad aby se líp skryli před nebezpečím, které jim v povolání hrozí. Vynechejme teď reportérky a reportéry televizní, pracující minimálně ve dvoučlenném týmu. Poměřme zrakem solitéry přinášející zprávy z Ukrajiny, rozhlasového Martina Dorazína s fotografem Stanislavem Krupařem.

Celý měsíc jsem četla básně, povídky, úvahy a středoškolské eseje. Dělala jsem totiž porotkyni ve třech literárních soutěžích. Nejvíc mě na tomhle druhu čtenářského zážitku baví, jak se shodneme, nebo neshodneme s ostatními porotci.

Všechna města, kde jsem kdy žila, mají řeku, Plzeň dokonce čtyři. Město mého dětství je západočeský Tachov a moje řeka má jméno Mže. S bratrem jsme toužili spatřit její pramen, stopovali jsme řeku, která se proti proudu už kousek nad městem promění v pouhý potok s vodou zlatě zbarvenou rašelinou, a neměli jsme vůbec tušení, kam nás dovede.

„Svět je takový, jaký je, tedy bezvýznamný. Zásluhou oslavných fanfár v rozhlase, novinách a agenturních zprávách na počest atomové bomby to dnes víme všichni. Z řady nadšených komentářů se totiž dozvídáme, že kterékoli středně velké město může být srovnáno se zemí bombou o velikosti fotbalového míče,“ napsal Albert Camus v deníku Combat bezprostředně po svržení atomové bomby na Hirošimu.

Milá Anno, neviděly jsme se tak dlouho, celá staletí… A teď v tom podniku, co jsi mi narychlo pomohla objednat, hned proti domu, kde jsme dvacet let bydleli! Bíle přetřené stěny, na stěnách Pinkava, trochu moc hluku na ty naše mámy, a načuřený barmani, ale majitel se úžasnej… Když jsem chtěla posbírat misky od toho našeho boršče, udělal to sám…

Bouřlivou debatu nedávno vyvolaly výroky jednoho z poslanců, podle něhož sametová revoluce byla ve skutečnosti zosnována KGB. Na tomto nepravdivém tvrzení lze ukázat, v čem se podle některých filozofů jazyka mění současné lhaní ve veřejném prostoru. Něco je jinak.