Vyrazit ráno sama do ulic města, o němž nic nevím. Vyjít z hotelu, rozhodnout se pro jeden směr a tím se vydat. To se mi nedávno podařilo v dánském Aarhusu; nový den mohl přinést cokoli.

Jeho listy jsou trochu zaprášené. A moje okno je na úrovni jeho koruny. Ty listy každé ráno pozdravím, pohladím a poděkuju jim. Venku je totiž čtyřicet tři stupňů a tenhle jasan moje okno stíní. V Madridu začíná léto a vedro ještě není na španělské poměry nesnesitelné. Ten mohutný jasan roste v boční ulici a stíní madridský Goethe institut, kde jsem na čtrnáct dní ubytovaná.

Letní semestr je konečně za námi. Nastává čas prázdnin a exkurzí, tedy takových menších výletů za poznáním, na které budou jednou studenti daleko víc vzpomínat než na klasickou výuku ve třídě.

Už jsou to tři roky, co se jihomoravský Mikulov stal mým druhým domovem a já se ho pořád nemůžu nabažit. Město zasazené uprostřed už tak mimořádně malebného kraje jako by bylo exklávou nějaké středomořské země. Tvářnost terénu, podnebí, architektonické památky, vegetace, vinařská kultura, teplomilná havěť – v mnoha ohledech si tu člověk připadá jako v letovisku někde na jihu.

Britský dokumentarista a tvůrce Adam Curtis má na britské veřejnoprávní stanici BBC výsadní postavení. Dostal k dispozici neomezený přístup k archivním materiálům této televize, postupně je prochází a ze starších záběrů vytváří dlouhé, dokumentární eseje zpracovávající zásadní otázky současného světa.

Před dávnými lety, když jsem byl ještě studentem, účastnil jsem se jakéhosi mezinárodního setkání v Alsasku, konaného u příležitosti rozšíření Evropské unie o to, čemu se dnes někdy říká východní křídlo. Sešlo se nás tam tenkrát pár desítek z Polska a Česka, ale také z Německa a Británie a měli jsme se společně zamýšlet nad tím, co pro nás znamená Evropa.

Vyrazil jsem pozdě, vyčítal jsem si cestou, okolo které se smrákalo – ale když se zjevila veranda říční hospody, už naplno rozsvícená, zdálo se mi, že denního světla zbývá koneckonců dost a že právě tenhle obraz jsem chtěl vidět. Knajpa z černého dřeva a skel se blyštěla do světlého soumraku a odrážela v řece, z níž se ještě vytrácela poslední modř.

Překlad se podobá ženě: je buď krásný, nebo věrný, pravil čtenář, kterému se můj překlad Nářků starého oligarchy sice líbil, ale zároveň pojal podezření o jeho věrnosti. A ptal se mě, jestli je můj překlad krásný, nebo věrný.

Náměstí Della Signoria ve Florencii působí jako pravý Babylon: mezi sochami a velkolepými budovami jsou všude turisté, cyklisté, prodavači suvenýrů, fronty u pokladen, zmrzlináři, koňské povozy.