Kdyby tak někdo sepsal názvy všech českých rybníků, to by vznikla krásná a zajímavá sbírka, zněla věta v jakémsi pojednání o rybnících, které jsem četl někdy dávno v dětství a už si samozřejmě nepamatuji, co to bylo za text. Často si na ni však vzpomínám, když se ocitnu v jižních Čechách. Byla by to krásná práce, souhlasím; pokud to ještě nevzal někdo jiný, klidně bych se do toho pustil. Komorník, Křivohlav, Dřevo.

Řeckému ostrovu Korfu se říká zelený. V téměř 40 stupních Celsia ale všechno zelené zežloutne nebo zešediví bílým prachem z cest a teprve první deště barvu navrátí. Ostrov má ale dostatek spodní vody, sluneční peklo přežije.

Žijeme v době, kdy – zdá se – se od nás očekává, že budeme neustále růst. Zlepšovat se, vzdělávat, efektivně žít. Vlastně nejenom my. Neustálý růst je určitou mantrou posledních dekád vůči ekonomice, kvalitě života a lecčemus dalšímu. Máme být výkonnější zaměstnanci, pozornější rodiče, inspirativní partneři, zodpovědní občané.

Vyrazit ráno sama do ulic města, o němž nic nevím. Vyjít z hotelu, rozhodnout se pro jeden směr a tím se vydat. To se mi nedávno podařilo v dánském Aarhusu; nový den mohl přinést cokoli.

Před dávnými lety, když jsem byl ještě studentem, účastnil jsem se jakéhosi mezinárodního setkání v Alsasku, konaného u příležitosti rozšíření Evropské unie o to, čemu se dnes někdy říká východní křídlo. Sešlo se nás tam tenkrát pár desítek z Polska a Česka, ale také z Německa a Británie a měli jsme se společně zamýšlet nad tím, co pro nás znamená Evropa.

Vyrazil jsem pozdě, vyčítal jsem si cestou, okolo které se smrákalo – ale když se zjevila veranda říční hospody, už naplno rozsvícená, zdálo se mi, že denního světla zbývá koneckonců dost a že právě tenhle obraz jsem chtěl vidět. Knajpa z černého dřeva a skel se blyštěla do světlého soumraku a odrážela v řece, z níž se ještě vytrácela poslední modř.

Vracím se z Baťova, nebo z Kováku, nebo ze Sezimáku, nebo ze Sezimova Ústí II. Když jsem loni měla v tomhle městě čtení z románu S Baťou v džungli v místní knihovně a pak se po městě procházela, nikde jsem nenašla jméno Jan Antonín Baťa.

Petr Borkovec se mi nedávno svěřil, že je zřejmě poslední člověk v této zemi, který i v smskách používá středníky. Není to pravda: vídám je i ve zprávách, které mi posílá Jan Antonín Pitínský a sám mám pro tohoto pozdně renesančního křížence čárky a tečky slabost.

Ráno otevřete okno a máte dojem, že jste se probudili kdesi ve východoevropském štetlu jak z obrazu Marca Chagalla. Nad prejzovými střechami moravského městečka se sice nevznášejí postavy, zvířata ani předměty, ale výjev v bývalé mikulovské Lange Gasse, dnes Husově ulici, působí podobně nezvykle.

Na přelomu milénia jsem v jednom kurzu němčiny v Goethe Institutu měla takového postaršího lektora, který se, Němec ze Západu, mimořádně zajímal o východoevropské země. Jednou mi řekl, že Čechy jsou zvláštní v tom, že se tam krajina změní po každých pěti kilometrech. Vážila jsem si ho, nebylo vůbec samozřejmé, aby se v té době transformace někdo ze Západu zajímal s takovou sympatií o naše postkomunistické země.