Na závěr pódiové diskuse o katolicismu na Slovensku, která se konala v krásně rozkvetlých zahradách Pálffyho paláce pod Bratislavským hradem, jsem se přece jen odvážil vyslovit názor, že bychom neměli zapomínat na temné období válečného Slovenského štátu. Na jeho chodu se totiž podílelo nemálo zdejších kleriků včetně Jozefa Tisa coby prezidenta.

Některé obrazy a sochy jsou jako staří přátelé. Když projíždíte kolem, stavíte se za nimi alespoň na skok, obejmout je a ujistit se, že jsou ještě tady. S tím cílem jsem v New Yorku nedávno zamířila do Muzea moderního umění a do Metropolitního muzea.

Autobiografický filmový dokument fotografky Libuše Jarcovjákové může na začátku diváka frustrovat. Děj jejího života se totiž zpočátku neodvíjí tak, jak jsme u výjimečně nadaných lidí zvyklí. Zdá se někdy, že nadání, nebo talent, se brzy hlásí o slovo. Jako neuhasitelná touha, až posedlost, která člověka už v dětství nebo dospívání přesně nasměruje.

Blyštivé bláto s duhovými skvrnami čvachtalo pod podrážkami mých sandálů a já kvůli tomu zpozorněl: jako kdyby na mě to bláto mluvilo. Byl jsem ale nervózní z toho, že mu nerozumím. Babička to zpozorovala a pravila: „Bláto nemá ústa.“

Dnes jsem si během své cesty po Vídni uvědomila, jací jsme jako Češi kulturní barbaři. V rakouské metropoli jsou v současnosti ke zhlédnutí zásadní monografické výstavy Rembrandta, Paula Gauguina, Marca Chagalla, Erwina Wurma nebo českého rodáka Alfréda Kubina.

Když přemýšlím, které slovo je v druhé půli života pro mne nejdůležitější, je to slovo přesah. A neříkám to jenom já. Cokoli kamkoli napíšu nebo namluvím, slyším hned: a bude to běžná kritika nebo zase přesahovka? Jako by už od časů Šaldových snad každá kritika, která je tvorbou, a ne jen plodem dojmu líbí-nelíbí, neměla být už z definice zároveň přesahová.

V maloměstské knihobudce, u níž jsem se dříve pravidelně zastavoval, často končila i česká klasika. To proto, že byla vydávána opakovaně, ale i proto, že ji dnes čte už málokdo, a tudíž není doma potřebná.

„Pod vlivem své matky jsem velmi miloval „Ježíška“. Mé pravé „já“ však bylo ve skutečnosti jinde. Aby si toho někdo skutečně všiml, musel by mě pozorovat, když jsem se – vždy tajně a beze slova, aniž mě vůbec napadlo, že bych o tom mohl někomu říci – hroužil do rozjímání, vlastnění, vychutnávání existence svého „Boha ze železa“. Ano, skutečně, ze železa.

Nedávno jsem měl možnost zajímavého interview. Hovořil jsem s mladým mužem, který letos začal chodit do školy. Položil jsem mu otázku, kterou takovým celebritám klademe každé září: „Jak se ti líbí ve škole?“