Nenávistné projevy často mají bleskovou podobu. „Český vlastenec“ při výstupu z metra křikne na ženu z Ukrajiny. V debatě na sítích novinář obdrží anonymní výhružku fyzickým násilím. Z projíždějícího auta se ozve sprostý výkřik na adresu známé političky jdoucí po chodníku.

Plán byl, že úvaha pro tento týden bude o olivovnících, které se v podhůří romagnolských Apenin letos sklízejí dlouho po Dušičkách, protože pořád prší. „Víno malý a vysušený, olivy zas nacucaný, bída,“ shrnula nám situaci majitelka olivových sadů a penzionu Gli Ulivi, co leží vysoko na cestě Monte Maggiore a v němž jsme jako vždycky přespávali.

Během francouzského představení Tajný život starých lidí uváděném na festivalu Pražské křižovatky na mě nečekaně vyskočila velmi zasutá vzpomínka.

Mám ráda říjen, měsíc rozpažený mezi létem a zimou, a to hlavně navečer. Světlo ustupuje pomalu, jako by se den zvolna vyprazdňoval a v prostoru otevírajícím se do stále sytějších odstínů modři, se postupně rozsvěcejí světla a slibují. Jako by na konci každého stmívání čekal zářivě osvětlený sál plný smíchu, hudby a třpytivého mihotání.

Sekačky a křovinořezy se chovají jinak než psi. Psi se rozštěkají naráz. Hafan začne, oříšci se přidají. Sekáči ne. Křovinořez čeká na ticho. Teprve když sekačka vedle skončí, spustí dzzzrrr!!!

Po třech měsících cestování s knížkami jsem na týden doma. Okna jsou špinavá, zahrada plná spadaného listí, plevele a deště. Taky na ní ale kvetou vysoké, růžové astry, které mi dala kdysi máma, vřes, japonský dřín a trávy se barví do ruda. Konečně mám taky chvilku času na pečení. To mi připomíná alchymistický proces, kdy se z pofidérní hmoty nesourodých surovin stává pokrm, pokaždé trochu jiný.

Každé ráno se vracíme z tmy. Spánek je malou smrtí a sen cestou do noční říše, kde se rozpouštějí hranice běžného já. Pomalu vstupujeme do nejtemnější části roku: světla ubývá, příroda se ukládá k odpočinku. Tento rytmus následují i naše duše, ať si to přejeme, či nikoli.

Žijeme v době, kdy – zdá se – se od nás očekává, že budeme neustále růst. Zlepšovat se, vzdělávat, efektivně žít. Vlastně nejenom my. Neustálý růst je určitou mantrou posledních dekád vůči ekonomice, kvalitě života a lecčemus dalšímu. Máme být výkonnější zaměstnanci, pozornější rodiče, inspirativní partneři, zodpovědní občané.

Všechny ty skvělé výstavy současného umění a architektury v budějovickém Domě umění postupně vytvořily velkou imaginární galerii toho nejlepšího, co současná kultura může lidem nabídnout.