Dny, přesněji noci druhé poloviny letošního dubna byly pro všechny, kdo svůj život a práci spojili se zemí, hlínou a tím, co nám může dát, poměrně náročné. Zemědělcům, pěstitelům, ale i drobným zahrádkářům totiž – s ohledem na prudké výkyvy teplot a pro danou dobu relativně netypické mrazy – nezbylo nic jiného než hledat způsoby, jak zachránit všechno to, do čeho vložili kus svého srdce, nemalé fyzické námahy i financí.

Když poznám lásku, musím jít za ní. Nepoznám ji totiž nějak zvnějšku, reflexí, zvažováním. Nerozhoduji se, že si s ní začnu, že si ji vyberu. Ona si vybere mě. A začne mě vytahovat ze mě samého. V rozporu s mnoha povrchními představami láska se neodehrává především v nitru, není pokladem objeveným v nás, není tajemstvím našeho skrytého života.

Jakou barvu má modlitba? Možná má barev spoustu. Nekonečně moc. Možná naopak žádnou. Nebo tahle otázka postrádá smysl? Napadla mě každopádně při pohledu na kostelní okno, které hýří postavami a výjevy. Lidé, zvířata, hudební nástroje, předměty, všechno tak nějak létá vzduchem a vyzařuje z toho pocit naprostého štěstí. Cosi jako završení příběhu.

Bylo nebylo – jedno pražské divadlo. A nebylo to Národní. I když této scény se má úvaha taky týká. O co jde? O nic menšího, než o masivní a patrně globální návrat realismu. A ne ledajakého, realismu doslovného, kopistického, kochajícího se v nápodobě. Na divadle i ve výtvarném umění, ve volné tvorbě, u scénografie, portrétní fotografie, designu a plakátů.

Knihu Svět včerejška napsal Stephan Zweig v Brazílii, ve svém domě v Petropolis u Rio de Janiera, kam se uchýlil z Londýna v roce 1941 před Hitlerem. Tam také krátce pro dopsání knihy spáchal se svou ženou v šedesáti letech sebevraždu.

Právě jsme naše plně naložené auto proti jeho vůli odtlačili ke krajnici na čtyřproudé dálnici z Bologne směr Modena, Lago di Garda a dál, Rakousko a domů. Uprostřed silnice začalo zpomalovat a B. nezbylo než ho bravurně přibrzdit na ostrůvku s nápisem SOS na kraji automobilového pekla. Civilizace na nás, na chvíli vyvržené na území nikoho, ze kterého nejde jen tak odejít, tlačí neúprosnou silou.

Kutnohorská výstava světoznámého českého umělce Jana Švankmajera a jeho manželky Evy už vzbudila dostatečnou mediální pozornost. Režisér, animátor, všestranný výtvarník a spisovatel zde formou specifického obsáhlého kabinetu kuriozit prezentuje svou minulou i současnou tvorbu.

Vrátila se zima. Vtrhla do léta, které se předtím z budoucnosti nemístně nacpalo do doby určené jaru. Rozkvetlo, co mohlo; od petrklíčů k pivoňkám. Setřely se rozdíly mezi měsíci. Teď to vše udiveně stojí v tuhém vzduchu zimy. Pro mnohé květy je to první setkání s ní. Potkalo se, co se potkat nemělo.

Labská Florencie, Benátky za Alpami. Město krásy a umění. Saská kurfiřtská metropole: Drážďany. Dodnes se sem jezdí především do muzeí všeho druhu.