Pinkasova synagoga se nezapomenutelným způsobem zapsala do paměti jednoho mého amerického kolegy, který v 60. letech spolu se svými rodiči navštívil Prahu. Když jsem se ho opakovaně ptala, co dalšího si z výletu vybavuje, odvětil, že nic. Žádný Pražský hrad, ani Karlův most, pouze a jen starobylou synagogu plnou jmen obětí holokaustu.

V turistickém centru Prahy, cestou, kudy se valí hordy z Karlova mostu na staroměstský břeh, je k vidění zvláštní věc. Zabočíte-li do svatého Salvátora, dáte-li očím čas přivyknout kostelnímu příšeří a vydáte-li se k bočním oltářům, spatříte Noční práci. Dvě velké fotografie Ivana Pinkavy na místech, kam patří obrazy Ignáce z Loyoly, zakladatele jezuitů, a spoluzakladatele řádu Františka Xaverského.

Předjaří, kouzelná doba, kdy je sice pořád ještě zima, ale na slunci už je občas překvapivé a vlídné teplo. A samozřejmě i zástupy chrchlajících, kašlajících a smrkajících lidí kolem. Obojí mi vždy připomene román Thomase Manna Kouzelný vrch, knihu, kterou by dnes už nikdo neměl sílu napsat, málokdo by měl trpělivost ji dočíst a žádný nakladatel by ji bezpečně nevydal.

Nebudu jí říkat Milena. Co je to vlastně za zlozvyk přivlastňovat si intimitu lidí, hlavně žen, tím, že je nazýváme křestním jménem? Kafkova přítelkyně Milena, nikoli Franzova, ale Kafkova. Kafkova Milena. O té nechci psát. Ani o „tetě“ Mileně z lifestylových rubrik prvorepublikových časopisů.

„Vy jste veřejně kritizoval můj druhý projekt,“ vyjel na mě potenciální zaměstnavatel. O projektu číslo dva jsme se nebavili. Jednali jsme pouze o projektu číslo jedna. Proč do toho motá dvojku? Dvojka s jedničkou vůbec nesouvisí. Pracoval bych pouze na jedničce. A jen krátce, jednorázově.

Moje babička měla dlouhé bílé vlasy až po paty, modré oči a výrazný nos. Sedávala v proutěném křesle a celé dny a hlavně noci četla. Všude kolem ní byl nepořádek. Když babičce někdo řekl, že musí uklidit, vrátit knihy do knihovny (kam je nikdy nevracela), umýt nádobí, nebo se vykoupat, s klidem odpovídala, že ona musí jenom umřít.

Nemám rád návody. Nečtu ani ty, které se vztahují k domácím spotřebičům. Mikrovlnnou troubu, v níž se prý dá vařit, smažit, péct, zapékat, fritovat, rozmrazovat, používám tupě jen k ohřívání jídla, přičemž i tam bych prý mohl volit z více možností, aspoň to napovídají obrázky mrkve, rybky, lákavé kýty či podivných koulí, které jsem neidentifikoval. Já však ohřívám vždy stejně, pět minut, takže jídlo je v závislosti na struktuře buď mdle vlahé, nebo nesnesitelně horké.

Mnohé z nás, snad i většinu, nechávají nějaké náhodně rozházené kameny nebo zbytky konstrukcí v terénu zcela chladnými. Přiznávám, že patřím k té menšině – kdykoli narazím na pozůstatky něčeho, co bylo, spouští to ve mně touhu dozvědět se, jaké to bylo, k čemu to sloužilo a proč to už není. Ale nejen to: nedokážu odolat lákavým příslibům neznámého místa s tajemstvím.

„Západ se utápí v bahně zvrhlostí.“ „Zločinné jednání Ukrajinců povede ke třetí světové válce.“ „Veřejnoprávní média ničí svobodu slova.“ „Vědci a experti jsou ohrožením demokracie.“ Tyto a jiné výroky jsou běžnou součástí propagandy a často je za propagandistické označujeme.