Nevím, čím se v posledních červnových dnech bavíte vy, ale já šiju kovbojské kalhoty. Hnědé, jakoby z kůže, na bocích s třásněmi a samozřejmě s opaskem, za který jdou kolty zavěsit proklatě nízko. Asi jsem blázen. Nebo prostě matka.

Mám ráda výhledy. Vyrostla jsem sice v prvním patře, ale ze svého pokoje jsem viděla až na vzdálený obzor za údolím Vltavy. Poté co jsem se odstěhovala do staré Prahy, z jedné strany koukám sousedům do oken a z druhé zrovna tak, jen přes nevelký dvůr. Výhled mi chybí.

Když bylo tatínkovi mého kamaráda Jana rovných sto let, přišel se s námi rozloučit před dům. V předsíni si kvůli tomu nazul polobotky. Jediné gesto stoletého muže bylo silnější než motivační příručky znalců etikety. Nebyl pohodlný a měl svou úroveň.

Když se vás zeptám, kde je v Maďarsku Zadunají, kam ho umístíte? Co myslíte? Řeka dělí zemi zhruba napůl, od severu k jihu. Která polovina je Zadunají? Ta východní? Nebo ta západní?

Léto je pro mě časem vizí. Začíná to už v červnu, který pokládám za měsíc otevřený kosmickým dálavám. Až do slunovratu narůstá světlo, dny se prodlužují, aby se pak noci staly jiskřivějšími a zářivějšími.

Zvolání Merkucia, který právě umírá jsa proboden v souboji ve třetím dějství tragédie Romeo a Julie od Williama Shakespeara, je ve skutečnosti drsnější, přivolává na ty rody mor. Byla to politicky aktualizační narážka připomínající, jak zhoubné byly pro anglickou společnost konflikty šlechtických rodů, které po staletí soupeřily o vládu, a jak prospěšná je naopak stabilita vlády aktuální panovnice Alžběty.

Grafická tvorba česko-izraelského umělce Otte Wallishe mě nepřestává fascinovat. Věnuji se jeho výzkumu už víc než 15 let a neustále objevuji nová Wallishova díla, o kterých nemají ponětí ani jeho potomci žijící dnes v Izraeli.

Malý kousek od Prahy, v rezidenční zóně jménem Černošice, kde bydlím, bydlí mnoho miliardářů a milionářů a také velmi mnoho jejich manželek. A když se v místní knihovně koná veřejné čtení některého z koučů novější české prózy, manželky bývají upozorňovány, že pozvaný spisovatel „veškeré knihy tvoří autorsky“.

Na jednom z nástupišť rušného londýnského nádraží Paddington můžete narazit na zajímavou bronzovou sochu. Znázorňuje medvídka, přesněji řečeno Medvídka Paddingtona, který do Londýna údajně přijel až z dalekého Peru. V modrém kabátku, červeném kloboučku a s malým kufříkem v ruce, pardon, v tlapě. A taky s cedulkou, která cestující vyzývala, aby se o něj někdo postaral. Což se opravdu stalo.

V rámci příprav na výlet naší pražské farnosti do Litomyšle jsem si přečetl druhý díl vzpomínkové knihy Aloise Jiráska Z mých pamětí, věnovaný právě jeho téměř patnáctiletému pobytu v tomto městě. Těšil jsem se na to čtení, protože od dětství mám Jiráska rád. A od dětství to mnoha lidem kolem mě připadá divné.