
Poslechněte si podcast: Pavla Horáková: Óda na stehovku
Přestože se coby lidstvo snažíme neblahý spotřebitelský trend aspoň trochu omezovat, stále existuje obrovská spousta věcí na jedno použití. Některé původně jednorázové předměty se už dají recyklovat nebo přetvořit k jinému účelu, ale pořád existuje dost artiklů odsouzených k tomu, aby se obratem zničily.
Ranní úvaha
Malé zamyšlení a inspirace pro všední den v autorské interpretaci.
Pavla Horáková: Modlitby z rabínského vršku
Ráno otevřete okno a máte dojem, že jste se probudili kdesi ve východoevropském štetlu jak z obrazu Marca Chagalla. Nad prejzovými střechami moravského městečka se sice nevznášejí postavy, zvířata ani předměty, ale výjev v bývalé mikulovské Lange Gasse, dnes Husově ulici, působí podobně nezvykle.
Alena Zemančíková: Krajina zkázy a krásy
Na přelomu milénia jsem v jednom kurzu němčiny v Goethe Institutu měla takového postaršího lektora, který se, Němec ze Západu, mimořádně zajímal o východoevropské země. Jednou mi řekl, že Čechy jsou zvláštní v tom, že se tam krajina změní po každých pěti kilometrech. Vážila jsem si ho, nebylo vůbec samozřejmé, aby se v té době transformace někdo ze Západu zajímal s takovou sympatií o naše postkomunistické země.
Jan Němec: Koneckonců i tím může být den památný
Když v sedm ráno rozevřeš okenice, jako první spatříš starého zedníka v zamaltěné čepici, který si po cestě na stavbu píská. Dva muži rázují po nábřeží a u majáku se protahují, patrně otec a syn, tak osmdesát a šedesát. Ale to už se vynořují dva třínozí psi: každý úplně jiný, kolie a setr, naprosto odlišné charaktery, ale zkuste to někomu vysvětlit, když oběma chybí levá přední.
Petr Borkovec: Velký mrtvý kapr
Naposledy jsem tím mokřadem procházel někdy na začátku ledna. Voda byla všude zmrzlá jistě až ke dnu, břehy a chodníky, oddělující proudící vodu od stojatých partií, jako skleněné, ale po sněhu ani památky. Vzpomínám si, že jsem za chůze přemýšlel o první větě nějaké anglické detektivky, kterou jsem ten den ráno otevřel v knihovničce na nádraží.
Magdalena Platzová: Felice, Franz e la città dell'amore
Byla jsem s Felicí ve Veroně. Souvislosti té návštěvy mi docházejí až na zpáteční cestě, ve vlaku do Milána přes Desenzano, kde Franz Kafka v září roku 1913 ležel v trávě a čekal na parník do Gardone.
Sandra Silná: Divoký Bůh
Miluju jazz a moc ráda chodím na koncerty, hlavně do menších klubů, kde je hráčům vidět tak říkajíc přímo do kuchyně – pod ruce, na prsty, které se hravě míhají po stupnicích sem a tam. Už kdysi jsem si do deníku zapsala, že se mi na tomhle druhu hudby líbí jistá nepředvídatelnost, nespoutanost.
Magdalena Platzová: Knižní klub
Na jednom z pravidelných setkání knižního klubu, jehož členkami jsou matky studentů mezinárodní školy v Lyonu, jsem se ocitla náhodou. Vzala mne sebou Lara, moje americká kamarádka s průkopnickou povahou, jíž občas využívám jako ledoborce. Držím se v jejím zákrytu a odvažuji se do míst, do kterých bych si, coby ostýchavý introvert, sama netroufla. Ať je to vinařský veletrh, kurz sonoterapie nebo teď knižní klub.
Markéta Pilátová: Malá chvíle
Mateo přišel o něco dřív. Mateo Feijóo je Portugalec žijící dlouhá léta ve Španělsku a je neuvěřitelně dochvilný. „Půlku života jsem strávil čekáním na jiné lidi,” směje se. Je to tanečník, kurátor výstav, náruživý čtenář a teď sedmým rokem vede madridský festival FLIPAS.
Petr Borkovec: Jubilejní book club v městečku Č.
Plány na jubilejní třicátý book club v městečku Č., který měl navíc členkám připomenout zaplacení klubového příspěvku, byly velkolepé. Eva Šedivá a Jana Konečná, zakladatelky těch knižních schůzek, uctívané moderátorky a přítelkyně současné české prózy, toužily své čtenářky „dokonale překvapit“.
Adam Borzič: Empatie není slabost, soucit je síla
Onehdy jsem si přečetl od onoho mocného muže, který míří na Mars, a rád úřadům vyhrožuje motorovou pilou, že největší slabinou Západu je empatie. Inu, byl bych schopen naší civilizaci vyčíst ledacos, ale přemíra empatie by to určitě nebyla.
Karel Hvíždala: Paříž, město plné příběhů Ivana Pohorského
Rue Git le Coeur, je název ulice, která se nachází jižně od Seiny ve středu Paříže, v šesté čtvrti a hned tam narazíme na Čechy. Při první návštěvě Paříže v roce 1935 zde v hospůdce, se stejnojmenným názvem jako má ulice: Srdce lže, veršovali básník Vítězslav Nezval a André Breton, Paul Éluard a Benjamin Péret.