Dění na francouzské literární scéně by nás za normálních okolností nemuselo až tak zajímat. Ostatně v Česku jsme si dlouho mysleli, že nás nemusí zajímat v podstatě nic za prstencem našich hor, máme dost svých starostí… Běžné okolnosti však nepozorovaně vyprchávají a aktuální dění kolem slavného francouzského nakladatelství Grasset má co říct i k situaci u nás.

Spisovatel Jaroslav Hašek žil poslední rok a půl svého života v Lipnici nad Sázavou v pronajatém pokoji v hostinci U České koruny. Poté, co si v městečku již všem známý spisovatel, skandalista a bigamista opařil ruku, najal si k psaní Osudů dobrého vojáka Švejka písaře Klimenta Štěpánka. Úmluva zněla, že práce bude pravidelná, vždy od devíti ráno až do pravého poledne, a pak zase od tří do pěti.

Některé náhody – nejspíš – nejsou tak úplně náhody. Napomáhají jim všudypřítomná témata – ať už osobní nebo společenská. A tak jsme – náhodou – v jeden den navštívili výstavu Fragmenty paměti: Svatovítský poklad v zrcadle současného umění na Pražském Hradě a divadelní představení Amadoka v Divadle X10.

Každoroční zázrak jara je tu! Alespoň něco v této turbulentní době probíhá v řádu věcí. Od té doby, co do naší rodiny zavítala černo-bílá fenečka Arwinka, si průběh ročních dob uvědomuji intenzivněji. Venčit psí přátelstvo znamená vystavit se téměř za jakéhokoliv počasí jejich působení.

Ne, nebudu mluvit o Hildegardě von Bingen, středověké benediktince, mystičce a hudebnici z 12. století. Myslím na Hildegardu, která jako taková neexistuje a přitom žije v několika generacích obyvatel jedné malé vsi na Vysočině.

Vypravil jsem se na výstavu Adrieny Šimotové do Loun. Předtím jsem se chtěl projít Českým středohořím. Kde jinde si očistit oči k dívání než v krajině, kterou za jednu z nejmalebnějších, tedy v původním smyslu slova k malbě vhodných, pokládal třeba C. D. Friedrich.

Archivy a depozitáře muzejních sbírek jsou pro mnohé badatele učiněným pokladem. Ukrývají nejrůznější sbírkové předměty a dokumenty, které nejsou sice vystavené v naleštěných vitrínách, ani nepoutají pozornost zvídavých návštěvníků, uchovávají však paměť, především historickou paměť, jež má zásadní význam nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro celou společnost.

Běžně se stává, že jsme na sociálních sítích svědky pohrdání, ponižování či nebezpečných lží. Je lepší v těchto případech mlčet, tedy „nekrmit trolly“, jak praví známý slogan? Anebo máme odpovídat a případně jakým způsobem?

První domov, kam jsem byla pozvána, když jsem se v roce 2009 přistěhovala do New Yorku, patřil Marice a Jánu Vilčekovým. Měla to být oslava Dne díkuvzdání, ale z toho nakonec nic nebylo, protože náš pětiletý syn onemocněl. Návštěva se musela odložit.