Některé náhody – nejspíš – nejsou tak úplně náhody. Napomáhají jim všudypřítomná témata – ať už osobní nebo společenská. A tak jsme – náhodou – v jeden den navštívili výstavu Fragmenty paměti: Svatovítský poklad v zrcadle současného umění na Pražském Hradě a divadelní představení Amadoka v Divadle X10.

Každoroční zázrak jara je tu! Alespoň něco v této turbulentní době probíhá v řádu věcí. Od té doby, co do naší rodiny zavítala černo-bílá fenečka Arwinka, si průběh ročních dob uvědomuji intenzivněji. Venčit psí přátelstvo znamená vystavit se téměř za jakéhokoliv počasí jejich působení.

Ne, nebudu mluvit o Hildegardě von Bingen, středověké benediktince, mystičce a hudebnici z 12. století. Myslím na Hildegardu, která jako taková neexistuje a přitom žije v několika generacích obyvatel jedné malé vsi na Vysočině.

Vypravil jsem se na výstavu Adrieny Šimotové do Loun. Předtím jsem se chtěl projít Českým středohořím. Kde jinde si očistit oči k dívání než v krajině, kterou za jednu z nejmalebnějších, tedy v původním smyslu slova k malbě vhodných, pokládal třeba C. D. Friedrich.

Archivy a depozitáře muzejních sbírek jsou pro mnohé badatele učiněným pokladem. Ukrývají nejrůznější sbírkové předměty a dokumenty, které nejsou sice vystavené v naleštěných vitrínách, ani nepoutají pozornost zvídavých návštěvníků, uchovávají však paměť, především historickou paměť, jež má zásadní význam nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro celou společnost.

Běžně se stává, že jsme na sociálních sítích svědky pohrdání, ponižování či nebezpečných lží. Je lepší v těchto případech mlčet, tedy „nekrmit trolly“, jak praví známý slogan? Anebo máme odpovídat a případně jakým způsobem?

První domov, kam jsem byla pozvána, když jsem se v roce 2009 přistěhovala do New Yorku, patřil Marice a Jánu Vilčekovým. Měla to být oslava Dne díkuvzdání, ale z toho nakonec nic nebylo, protože náš pětiletý syn onemocněl. Návštěva se musela odložit.

Ještě před několika lety žila Gisèle Pelicot naprosto obyčejný život francouzské důchodkyně a prakticky nikdo ji neznal. Dnes ví o jejím jméně prakticky celý svět a do češtiny byla teď Petrou Zikmundovou přeložena také její kniha Óda na život.

Doputoval ke mně čerstvý výrok jedné mladé libanonské aktivistky. „Jediný důvod, proč vaše rodina spí v klidu, zatímco moji příbuzní se probouzejí za zvuku bomb, je vaše štěstí na zeměpisnou polohu.“