Ještě před několika lety žila Gisèle Pelicot naprosto obyčejný život francouzské důchodkyně a prakticky nikdo ji neznal. Dnes ví o jejím jméně prakticky celý svět a do češtiny byla teď Petrou Zikmundovou přeložena také její kniha Óda na život.

Doputoval ke mně čerstvý výrok jedné mladé libanonské aktivistky. „Jediný důvod, proč vaše rodina spí v klidu, zatímco moji příbuzní se probouzejí za zvuku bomb, je vaše štěstí na zeměpisnou polohu.“

Dívka natahující ruku k červenému balónu ve tvaru srdce, silueta maskovaného muže, který místo molotovu hází kytici květin, dva líbající se policisté, portrét Stevea Jobse jako syrského uprchlíka, holubice míru s neprůstřelnou vestou, pokojská zametající nepořádek pod koberec. To je zlomek výjevů, kterými Banksy stačil pokrýt některé zdi a ulice našeho světa.

Průzkum veřejného mínění z ledna 1990 ukázal, že 86 procentům respondentů politické změny po listopadu 1989 vyhovují, 54 procent dotázaných dokonce projevilo ochotu aktivně se podílet na veřejných záležitostech a 38 procent se vyslovilo, že je připraveno ucházet se o nějakou veřejnou funkci.

Představte si lázeňské městečko v podhůří třetí nejvyšší hory Řecka. Skoro květen, skalnatá hora na hranicích s Makedonií má čepičku ze sněhu. Z hor teče prudká říčka a městečko podél ní působí venkovsky. Délkou od prvního do posledního domu připomíná táhnoucí se Morávku v Beskydech. Tam je nejvyšší hora Lysá.

Znáte někoho, kdo by nešel na výstavu, pokud bude ohlášená jako konceptuální umění? Nebo jste to snad vy sami? Zkuste se do poloviny května zajít podívat do Muzea Kampa v Praze na výstavu, která je velmi konceptuální, ale nevyděsí vás.

Pokud platí, že článek v novinách je první náčrtek historie, popová písnička může být jejím prvním zápisem v notách, jestli si někdo dá tu práci. A pokud by prvním draftem ruské války na Ukrajině měla být jediná kniha, pak by to mohl být Jazyk války, reportážní text ukrajinského spisovatele Oleksandra Mycheda, který ve slovenštině vydalo nakladatelství Absynt v edici Prokletí reportéři.

Co má společného stará plechovka od barvy, do které německý umělec Joseph Beuys místo štětce ponořil kost, se zářivě zlatým středověkým relikviářem svatého Václava ve tvaru ruky? Dvě „nádoby“ s částmi lidských pozůstatků, oboje svými tvůrci přetaveno v silná umělecká díla určená pro pohledy diváků.

Je jaro. Sedím na slunci. Za mnou na stěnu si sedla moucha. Hřejeme se spolu. Slunce je náš společný bůh. Božské slunce nemá smysl psát s velkým S. Je mu to jedno. Je mu jedno, jestli je bohem s malým nebo velkým B. Je mu lhostejné, jestli mu zřídíme kult, jestli se k němu budeme modlit pravidelně nebo vůbec. Můžeme se od něj odvrátit, zakopat se pod zem… Slunci je to jedno.