Znáte někoho, kdo by nešel na výstavu, pokud bude ohlášená jako konceptuální umění? Nebo jste to snad vy sami? Zkuste se do poloviny května zajít podívat do Muzea Kampa v Praze na výstavu, která je velmi konceptuální, ale nevyděsí vás.

Pokud platí, že článek v novinách je první náčrtek historie, popová písnička může být jejím prvním zápisem v notách, jestli si někdo dá tu práci. A pokud by prvním draftem ruské války na Ukrajině měla být jediná kniha, pak by to mohl být Jazyk války, reportážní text ukrajinského spisovatele Oleksandra Mycheda, který ve slovenštině vydalo nakladatelství Absynt v edici Prokletí reportéři.

Co má společného stará plechovka od barvy, do které německý umělec Joseph Beuys místo štětce ponořil kost, se zářivě zlatým středověkým relikviářem svatého Václava ve tvaru ruky? Dvě „nádoby“ s částmi lidských pozůstatků, oboje svými tvůrci přetaveno v silná umělecká díla určená pro pohledy diváků.

Je jaro. Sedím na slunci. Za mnou na stěnu si sedla moucha. Hřejeme se spolu. Slunce je náš společný bůh. Božské slunce nemá smysl psát s velkým S. Je mu to jedno. Je mu jedno, jestli je bohem s malým nebo velkým B. Je mu lhostejné, jestli mu zřídíme kult, jestli se k němu budeme modlit pravidelně nebo vůbec. Můžeme se od něj odvrátit, zakopat se pod zem… Slunci je to jedno.

Mou kuchyňskou skříňkou se jistě nikam jinam nevchází. Naopak, protože je vysouvací, vychází ona do mého prostoru. Já se naopak do toho pod ní dostanu jen stěží.

Ve staré německé pohádce o paní Holle se mladá dívka propadá studní do podzemního světa. Ačkoli je na povrchu odstrkovaná, šikanovaná a zneužívaná, strašlivá paní Holle, vládkyně podsvětí, se k ní chová laskavě a za její pomoc ji obdaruje hromadou zlata.

Slunce – zdá se – definitivně probudilo včely i čmeláky, kteří vzali okamžitě útokem rozkvétající jehnědy, stejně jako lidé stánky s trdelníky, bramboráky a skleněnými cetkami. Do toho se mísí kdákání slepic, lidové melodie a ječení dětí. To není obraz předpeklí, ale jarní den v jednom středočeském skanzenu.

Je osm ráno a já odcházím do práce. Máma, která je teď na mě závislá, protože táta, její někdejší ošetřovatel, leží v nemocnici, na mě volá: „Markéto, mně chybí prášky!” „Mami, proberem to odpoledne, já musím do práce!” Říkám co nejrozhodnějším tónem.

Jezdí k nám občas chlápek s doručovací službou. Veselá kopa. Má na starosti naši oblast. Jednou mi líčil, jak si před spaním v duchu projíždí všechny zítřejší štace, aby – po přestávce zvané spánek – jel už na jistotu.