Neobvykle silná a hlavně odvážná žena, tak by se ve zkratce dala popsat česká feministka a politička Františka Plamínková, která se v září roku 1938 nebála napsat nesouhlasný dopis přímo Adolfu Hitlerovi.

Všichni asi známe to nadšené rozrušení, když chceme někomu sdělit něco úžasného. Dnes obvykle ihned napíšeme přes Messenger, WhatsApp, pošleme SMS nebo fotku s emotikonem.

Nedávno jsem navštívila výstavu Krajiny spatřené – Očima Karla Hynka Máchy, v Galerii Lázně Liberec. Rozsahem byla nevelká, několik originálů romantických maleb krajin, k tomu citace textů Máchových deníků z cest, doplněných malými černobílými grafikami míst, kterými procházel.

Zatímco jméno Michal Viewegh zná v Česku dodnes téměř každý, o Simoně Monyové se vždy mluvilo mnohem méně. Psala takzvané romány pro ženy a její tvorbě se literární kritika spíše vyhýbala. I tak ale Monyová ve své době prodávala desetitisíce výtisků svých knih, což je na relativně malém českém knižním trhu úctyhodný výkon.

Sarajevem se valí auta. Jsou všude a v zimě, kdy se sráží studený vzduch s výfuky, se nad městem vyklene jako pěkně nafouklá oranžová poklička inverze. Ale teď je léto a auta jezdí pod modrým nebem po širokých silnicích, zastavují, troubí.

Mám doma malou vzácnost. Přílohu nedělního vydání amerických novin New York Times. Každý, kdo někdy držel v rukách nedělní vydání toho listu, ví, že to není lehká věcička. Historicky vůbec nejtěžší je z 13. září 1987. Vážilo skoro pět a půl kila.

Jeden můj známý starý divadelní režisér si do divadla nosil ježka. Inspirovala ho k tomu pohádka o ptáku Ohniváku, kde hrdina musí po tři noci uhlídat na stromě zlatá jablka. Vezme si na klín ježka, aby se popíchal o jeho ostny, až mu spánkem klesne hlava, to aby ho probudilo a on zlaté jablko uhlídal.

Před časem jsem navštívil inscenaci Tři kumpáni v Divadle v Dlouhé. Byl to dárek k narozeninám od milované bytosti, s níž sdílím lásku k poezii. Toto představení vypráví příběh největšího čínského básníka Li Poa způsobem, který jsem snad ještě na českém jevišti neviděl.

Jedu z knižního festivalu v Mariánských lázních a přesedám v Plzni. Jsem trochu nervózní, protože už v Plzni je jasné, že se na trati něco děje. Zpoždění naskakuje po kapkách, ale stabilně, takže do rychlíku Bavaria nasedám o půl hodiny později, než bych měla.

Bezprecedentní vlna veder mě smetla do otupělých mrákot, během kterých se nedalo dělat nic jiného, než pít vodu s ledem a číst. Vrátila jsem se tak k objemné knize od Naomi Klein s názvem Dvojnice, která mě svými texty a intepretací současného světa smetla do mrákot ještě hlubších.