Tak jako každý rok celkem krátce po Velikonocích, se blíží svátek Letnic. Pro člověka, který sleduje nejen týdenní nebo měsíční kalendář, a je křesťansky ukotven, jsou Letnice či chcete-li Svatodušní svátky, důležitým momentem liturgického roku. Ale většina lidí tenhle pilíř duchovního života ani nezaregistruje, přejde bez většího povšimnutí, možná i proto, že není, na rozdíl od Vánoc nebo Velikonoc, spojený s žádným dnem volna.

Jaké překvapení, že významná instituce současného umění vystavuje kytky v malovaných květináčích! Hned u vchodu hlavní výstavní síně ostravské galerie Plato vítá návštěvníky nadživotní socha kopřivy. Pomníky se stavějí všelijakým mizerům, jejichž přínos lidstvu je mizivý, vysvětluje autorka pocty žahavé bylině, která je dobrá proti revmatu, podporuje krvetvorbu, snižuje hladinu cukru v krvi, ulevuje při zánětech kloubů, je z ní skvělý šampón i čaj a ještě chutná v nádivce.

Vyplatí se umýt si sem tam auto. Nejen že pak svět přes čelní sklo vypadá zářivěji. Ale možná se vám stane to, co mně: učiníte objev. Škodovka z bazaru, se kterou už několik let jezdím, je totiž vlastně palimpsest. Jenže až doteď nebylo pod – ehm – patinou poznat, že měla dřív na dvířkách polep. Logo, slogan, telefonní číslo. Jak se teď blýská, najednou jsou vidět zřetelné stopy.

Dění na francouzské literární scéně by nás za normálních okolností nemuselo až tak zajímat. Ostatně v Česku jsme si dlouho mysleli, že nás nemusí zajímat v podstatě nic za prstencem našich hor, máme dost svých starostí… Běžné okolnosti však nepozorovaně vyprchávají a aktuální dění kolem slavného francouzského nakladatelství Grasset má co říct i k situaci u nás.

Spisovatel Jaroslav Hašek žil poslední rok a půl svého života v Lipnici nad Sázavou v pronajatém pokoji v hostinci U České koruny. Poté, co si v městečku již všem známý spisovatel, skandalista a bigamista opařil ruku, najal si k psaní Osudů dobrého vojáka Švejka písaře Klimenta Štěpánka. Úmluva zněla, že práce bude pravidelná, vždy od devíti ráno až do pravého poledne, a pak zase od tří do pěti.

Některé náhody – nejspíš – nejsou tak úplně náhody. Napomáhají jim všudypřítomná témata – ať už osobní nebo společenská. A tak jsme – náhodou – v jeden den navštívili výstavu Fragmenty paměti: Svatovítský poklad v zrcadle současného umění na Pražském Hradě a divadelní představení Amadoka v Divadle X10.

Každoroční zázrak jara je tu! Alespoň něco v této turbulentní době probíhá v řádu věcí. Od té doby, co do naší rodiny zavítala černo-bílá fenečka Arwinka, si průběh ročních dob uvědomuji intenzivněji. Venčit psí přátelstvo znamená vystavit se téměř za jakéhokoliv počasí jejich působení.

Ne, nebudu mluvit o Hildegardě von Bingen, středověké benediktince, mystičce a hudebnici z 12. století. Myslím na Hildegardu, která jako taková neexistuje a přitom žije v několika generacích obyvatel jedné malé vsi na Vysočině.

Vypravil jsem se na výstavu Adrieny Šimotové do Loun. Předtím jsem se chtěl projít Českým středohořím. Kde jinde si očistit oči k dívání než v krajině, kterou za jednu z nejmalebnějších, tedy v původním smyslu slova k malbě vhodných, pokládal třeba C. D. Friedrich.

Archivy a depozitáře muzejních sbírek jsou pro mnohé badatele učiněným pokladem. Ukrývají nejrůznější sbírkové předměty a dokumenty, které nejsou sice vystavené v naleštěných vitrínách, ani nepoutají pozornost zvídavých návštěvníků, uchovávají však paměť, především historickou paměť, jež má zásadní význam nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro celou společnost.