„Pojď, namasíruju ti záda,“ říkám mámě, když sedíme u stolu, popíjíme čaj a nikdo jiný kromě nás dvou v domě není. Máma si lehne na gauč a spokojeně vzdychne. Popáté se mě zeptá, jak se mám a co vlastně dělám. Popáté jí všechno zopakuju. A u toho jí hladím záda, anebo spíš žebra potažená kůží.

Celá věc kolem udílení státních cen a cen ministerstva kultury za umělecké výkony v roce 2026 přesáhla jakoukoli mez ostudnosti. Než se dostanu k letošnímu laureátovi ceny za literaturu, musím připomenout, jak jsem v minulých letech byla často mile překvapena rozhodnutím jednotlivých odborných komisí.

V listopadu 2016, tedy přesně před deseti lety, vyhlásili editoři Oxfordského slovníku slovem roku „post-truth“. To jest výraz, který do češtiny překládáme jako post-faktičnost nebo post-pravda. Tím spustili dlouhotrvající polemiku o tom, jak se ve veřejné diskusi proměňuje náš vztah k faktům a jak na tyto změny reagovat. Zkusme tuto debatu shrnout a zvážit, do jaké míry se nás stále ještě týká.

Listopad je v řadě kultur měsícem, kdy si lidé připomínají své drahé zesnulé. Naše Dušičky jsou v nejedné rodině jedinou příležitostí, kdy živí navštíví hroby svých příbuzných.

Existují věci, které se dějí potichu. Bez svědků, bez hodnocení, bez lajků. Psaní deníku je jednou z nich. Člověk sedí sám a pokouší se slovy zachytit něco, co díky prchavosti času sklouzává do minulosti.

Všude byly knihy a lidi. Frankfurtský veletrh byl a je tržiště plné lidí, kteří čtou a kupují knihy. A tentokrát se hodně kupovaly ty české, protože Česká republika byla letos čestným hostem veletrhu. Nikdy jsem v Německu neviděla tolik lidí, aby si listovalo v českých knihách a kupovalo je. Byl to omamný pocit.

Na každém rohu madona a Maradona. Taková je Neapol. Prádlo v úzkých ulicích vlaje nad hlavami, motorky prdí pod nos a všude madonky a maradonky.

Pouť za „šíleným“ králem začala v říjnové mlze. Mlha je synonymem tajemství. Onoho rána jsem před cestou podaroval muže bez domova, vědom si, že Královna univerza k nám přichází v těch posledních.

Když se slunce vzdaluje a svět se halí do podzimních barev, začne se snášet magická atmosféra, která jako by chtěla mluvit. Zaznívá šustění suchého listí, praskání dřeva v kamnech nebo vzdálené štěkání znuděného psa. Do toho voní chryzantémy, je cítit jemný kouř z dalekého pálení ohňů, na všechno padá chladný závoj. Slunce nás opouští, říše tmy je na dosah.

Nemáme čas na smrt. Nemáme čas ji prožít. Chápete, nemyslím naši vlastní, tu si užijeme, až nastane. Ale těch, kteří odcházejí. Zpráva o smrti někoho, koho jsme znali, přijde a za ní hned další, jiná, většinou nicotná, chodí jedna za druhou jak vlna za vlnou a odliv je příliš krátký. „Ach, to je mi líto, tak on/ona už taky odešel.“ Když někdo odejde, zhasne jeden plamen. Dokud hoří, je tu stále se mnou. A s ním i světlo a o něj právě jde.