Ve staré německé pohádce o paní Holle se mladá dívka propadá studní do podzemního světa. Ačkoli je na povrchu odstrkovaná, šikanovaná a zneužívaná, strašlivá paní Holle, vládkyně podsvětí, se k ní chová laskavě a za její pomoc ji obdaruje hromadou zlata.

Slunce – zdá se – definitivně probudilo včely i čmeláky, kteří vzali okamžitě útokem rozkvétající jehnědy, stejně jako lidé stánky s trdelníky, bramboráky a skleněnými cetkami. Do toho se mísí kdákání slepic, lidové melodie a ječení dětí. To není obraz předpeklí, ale jarní den v jednom středočeském skanzenu.

Je osm ráno a já odcházím do práce. Máma, která je teď na mě závislá, protože táta, její někdejší ošetřovatel, leží v nemocnici, na mě volá: „Markéto, mně chybí prášky!” „Mami, proberem to odpoledne, já musím do práce!” Říkám co nejrozhodnějším tónem.

Jezdí k nám občas chlápek s doručovací službou. Veselá kopa. Má na starosti naši oblast. Jednou mi líčil, jak si před spaním v duchu projíždí všechny zítřejší štace, aby – po přestávce zvané spánek – jel už na jistotu.

Žijící klasik české literatury Jáchym Topol vydal po dlouhých devíti letech nový román. Jmenuje se Peklo neexistuje a pouští se do analýzy české společnosti posledních několika let. Hlavním motivem je ruská invaze na Ukrajinu, která jako uragán vlétne do života novináři Tomášovi, hlavní postavě knihy, a společně s hroutícím se Tomášovým osobním životem vytvoří smrtící koktejl události se zásadním vlivem na jeho výhledy do budoucnosti.

Zemi, která se posledních sto let nazývá Írán, známe z historie jako Persii. Je to historie dlouhá nejméně pět tisíc let a je plná kulturního, uměleckého, náboženského a duchovního bohatství. Země je to veliká, ne všichni z více než 80 milionů Íránců jsou Peršané a už vůbec nejsou Arabové, i když od středověku zde převažuje islám.

Roku 1956, právě před 70 lety, natočil švédský režisér Ingmar Bergman kultovní film Sedmá pečeť, ve kterém vystupuje postava smrti. (Přesněji řečeno smrťáka, v germánských jazycích totiž tato bytost má obvykle pohlaví mužské.) Hraje tu šachy s rytířem Antoniem Blockem, vracejícím se z nepříliš uspokojivé křížové výpravy do Svaté země.

Vědci dosud nerozluštili tajemství, za jakých přesných podmínek dochází k přeměně zárodků v budoucí plodnice. Já ano. Nevím, jestli vyprávím příběh jedné dvojice, jednoho manželství, jednoho manželského trojúhelníku nebo čtyřúhelníku a jestli dobře dopadne.

Pojďme si povídat o lásce, když je jaro. O lásce kolem bourců morušových. V Lyonu jich dosud hrstka přebývá, a to díky dámě, která se jmenuje Elíza. Pro ty, kdo neznají historii našeho města je třeba říci, že Lyon byl přibližně po tři století evropským centrem výroby hedvábí. A až do roku 1850 byl hedvábnými červy doslova obklopen, neboť každý malý sedlák v okolí měl kůlnu, kde v teplých měsících vykrmoval morušovými listy svou vlastní populaci housenek.

Ještě si pamatuji, kdy se zaváděla poštovní směrovací čísla. Ještě dlouho potom ale zásilka bez směrovacího čísla byla spolehlivě doručena, podobně jako ta se špatným číslem domu či zkomoleným jménem. Pošta si dávala s dopisem práci, co kdyby byl životně důležitý! I ten poslaný úplně obyčejně.