Možná to způsobil soused, když nechal v pět ráno štěkat psa hned vedle mého okna. Byl to štěkot zuřivý, zatímco panovala ještě hluboká tma, a já se v mrákotách pokoušel nahmatat mobil. Chvíli trvalo, než moje mysl překročila práh mezi snem a skutečností. Když se jí to nakonec povedlo, poslal jsem sousedovi esemesku, co blbne.

Nemohu se zbavit podezření, že se jednalo o jeho poslední umělecké dílo. Jako někdo pro hosty zařízne a upeče třeba husu, tak Ivo Medek Kopaninský zval svoje přátele na ohnivá představení, během nichž vkládal do ohromného zděného krbu, v salonu svého statku na Přední Kopanině, nejrůznější předměty.

Je paradoxní realitou současného přeinformovaného světa, že nás sebekvalitnější fakt, poznání, dokonce i pravda zároveň obohacují a zároveň ochuzují. V životě asi neexistuje nic jednoduše přímočarého, vše se rozpadá na různě se proplétající a mnohdy protikladné aspekty. Je nejspíš správné říct, poznat, přijmout, že když je něco nebezpečné, je lepší se tomu vyhnout.

V debatách o rizicích AI se nedávno objevil termín „generativní nenávist“. Pod tento pojem spadají jakékoli obrázky či videa, které byly vytvořeny či vygenerovány za pomoci umělé inteligence a které mají za cíl ponižovat nějaké lidi.

Dívám se z vlaku na slunce koupající se v bílošedé pěně mraků. Holiny na stráních se lesknou ledovým deštěm. Svahy se s polomy naklání ke žlabům řek, o kus dál stojí koně u kruhového koryta naplněného senem.

Když se básník Reiner Maria Rilke roku 1920 po osmileté pauze vrátil do Benátek, byl šokován. Tím, že se tu navzdory válce navenek nic nezměnilo. A také tím, že se nezměnil on sám. Jako by pobyt v Benátkách byl spíše opakováním než pokračováním a válečná léta uběhla v jakémsi limbu, bez onoho vnitřního vývoje, který byl jeho úkolem, a bez něhož nemohl psát.

V souvislosti s loňským slavnostním otevřením Velkého egyptského muzea v blízkosti pyramid v Gíze se znovu rozhořel spor o vrácení vzácných kulturních památek, které se v minulosti, v koloniálních dobách, „přestěhovaly“ ze zemí jako Egypt, Nigérie či Řecko, do Západní Evropy a Spojených států, například do pařížského Louvru, londýnské Britského muzea nebo muzeí berlínských.

Kde jsme se to ocitli? V území opakujících se zasněžených železných věcí a netečných pohledů lesních zvířat, které se z podivuhodných a krásných postupně proměňují ve zlověstná znamení. Někdo s námi má plán – tak to doopravdy působí, když se tu točíme kolem dokola s tvářemi přitisknutými ke sklu a opakování proměňuje čáry v průrvy a liščí stopy v hroty pastí.

Nevím, jak se to stalo, ale v mé hlavě dodnes uvízly dvě prvotiny autorů, které jsem znal: Kapři v kvetoucích trnkách Petra Chudožilova a Létající ryby a plující andělé od Jaroslava Vejvody. A oba autory nespojovaly jen ryby v názvech obou útlých knížek, ale i úpěnlivé lpění na jazyku a osobitý úhel pohledu, který prozrazoval jejich spisovatelské posunuté oko.