Jedu z knižního festivalu v Mariánských lázních a přesedám v Plzni. Jsem trochu nervózní, protože už v Plzni je jasné, že se na trati něco děje. Zpoždění naskakuje po kapkách, ale stabilně, takže do rychlíku Bavaria nasedám o půl hodiny později, než bych měla.

Bezprecedentní vlna veder mě smetla do otupělých mrákot, během kterých se nedalo dělat nic jiného, než pít vodu s ledem a číst. Vrátila jsem se tak k objemné knize od Naomi Klein s názvem Dvojnice, která mě svými texty a intepretací současného světa smetla do mrákot ještě hlubších.

Mám ráda britské filmy a seriály. Detailně zobrazují konkrétní prostředí, které do značné míry určuje, jak se v něm lidé chovají a dělá příběh uvěřitelným a svébytným. Britové si nepotrpí na abstrakci, nedefinovatelné tajemno nebo sáhodlouhé – nedej bože filosofické – rozpravy.

Během posledních veder byla Paříž vyčerpaná. Lidé s kruhy pod očima, bledí, spoří na slovo, nějak přežívající, předstírající, že život jde dál. Tiše oddychující ve stínu.

Nevím, čím se v posledních červnových dnech bavíte vy, ale já šiju kovbojské kalhoty. Hnědé, jakoby z kůže, na bocích s třásněmi a samozřejmě s opaskem, za který jdou kolty zavěsit proklatě nízko. Asi jsem blázen. Nebo prostě matka.

Mám ráda výhledy. Vyrostla jsem sice v prvním patře, ale ze svého pokoje jsem viděla až na vzdálený obzor za údolím Vltavy. Poté co jsem se odstěhovala do staré Prahy, z jedné strany koukám sousedům do oken a z druhé zrovna tak, jen přes nevelký dvůr. Výhled mi chybí.

Když bylo tatínkovi mého kamaráda Jana rovných sto let, přišel se s námi rozloučit před dům. V předsíni si kvůli tomu nazul polobotky. Jediné gesto stoletého muže bylo silnější než motivační příručky znalců etikety. Nebyl pohodlný a měl svou úroveň.

Když se vás zeptám, kde je v Maďarsku Zadunají, kam ho umístíte? Co myslíte? Řeka dělí zemi zhruba napůl, od severu k jihu. Která polovina je Zadunají? Ta východní? Nebo ta západní?

Léto je pro mě časem vizí. Začíná to už v červnu, který pokládám za měsíc otevřený kosmickým dálavám. Až do slunovratu narůstá světlo, dny se prodlužují, aby se pak noci staly jiskřivějšími a zářivějšími.

Zvolání Merkucia, který právě umírá jsa proboden v souboji ve třetím dějství tragédie Romeo a Julie od Williama Shakespeara, je ve skutečnosti drsnější, přivolává na ty rody mor. Byla to politicky aktualizační narážka připomínající, jak zhoubné byly pro anglickou společnost konflikty šlechtických rodů, které po staletí soupeřily o vládu, a jak prospěšná je naopak stabilita vlády aktuální panovnice Alžběty.