Nemine dne, aby světová média nepřinesla další článek o AI. Ekonomické rubriky spekulují o investiční bublině, teoretici práva debatují, zda bude třeba přiznat AI subjektivitu, a programátoři, ti už se rovnou rekvalifikují na metaře.

„Vydělávali jsme tolik peněz, že za ně nebylo co koupit,“ směje se jeden z pamětníků československé těžby uranu na Českolipsku v 70. a 80. letech. Jde o málo známou historii, která se postupem času ve vyprávění proměnila v sérii legend.

Když jsem před skoro čtyřmi lety pobývala na Univerzitě v Iowě, zaznamenala jsem zvláštní rituál, který předcházel každému většímu akademickému shromáždění. Moderátor vždy přednesl stejný krátký proslov s názvem „Uznání území a svrchovanosti“.

„A je to tu zase. Lžete. Jako všichni novináři!“ pustila se do mě divačka jistého mého pořadu. Protože byl o jakémsi zcela neškodném vatikánském tématu, nikoli o Ukrajině, vakcínách nebo dezinformacích, což jsou náměty generující osočení ze lží naprosto spolehlivě, trochu mě to zmátlo. Nakonec jsem usoudila, že bude mít paní na mysli můj make-up, kterým mi maskérka před natáčením ubrala aspoň deset let.

Patřím k lidem, kteří jsou schopni si stále dokola pouštět jednu písničku nebo celé album, když mě z různých důvodů zaujme. A přesně takhle teď už měsíc chodím s jedním hlasem ve sluchátkách, s texty a hudbou nedávno vydaného alba. Doprovází mě, ať jdu po ulici, na páse v tělocvičně, i když sedím sama v kavárně a po očku pozoruju ostatní.

Zvláštní schopnosti ptáků mezi ostatními tvory jsou obrazivým základem jednoho ze duchovních literárních děl, Ptačího sněmu perského súfijského básníka z 13. století Fariduddína Attára. V té básni ptáci hledají krále, musí přeletět přes sedmero údolí, která v té alegorii představují sedmero existenciálních překážek na cestě k osvícení: jsou jimi hledání, láska, poznání, odloučení, jednota, úžas, a nakonec chudoba a zmar.

Mí oblíbení Monthy Pythoni mají písničku Always Look on the Bright Side of Life/Dívej se na život z té lepší strany. Mám za to, že se všichni o to, co nám síly stačí, snažíme. Ale co když se k nám život otočí z té druhé, temné strany? Zavřeme oči a budeme doufat, že to rychle přejde?

Co je na tom špatného? – Už zase procházím kolem bytovky, kde se, dnes zrovna v pořádně silném větru, staví celé nové patro, nad ním rozlehlý půdní byt a střecha. Dělníci už asi práci dokončují, protože na jednom z posledních kolmojdoucích neseříznutých trámů, který – oranžový a jako zevnitř rozsvícený – nově a hloupě trčí u komína, uvadá přidrátovaná metla, jaká přece vždycky oznamuje zdárný konec stavby.

Víceméně z recese jsme jako studenti četli spisek Marka Porcia Catona O zemědělství. Spíš než návody na pěstování plodin, bizarní kuchařské recepty a léčebné postupy mi z té doby utkvěla v paměti věta, která říká něco jako: Správný hospodář jde jako poslední večer na lože a jako první ráno vstává z lože.

Ben Lerner patří mezi nejuznávanější americké spisovatele současnosti. Začínal jako ceněný básník a exceloval také v rétorických soutěžích. Největšího věhlasu se ale dočkal až v momentě, kdy vstoupil na území prózy. V roce 2011 debutoval svou knihou Opouštění nádraží Atocha, kdy poprvé představil své alter-ego, mladého básníka a spisovatele Adama Gordona, z jehož perspektivy většinu svých románů vypráví.