Riziko pádu: toto sousloví je leitmotivem současných dní, kdy počasí předvádí svůj obvyklý lednový žertík s natáváním a následným přimrzáním sněhu. Zvlášť na vydlážděných chodnících to má skvělý efekt a na přechodech, na takovém tom bílém, co klouže i zcela za sucha, jakbysmet.

Zdá se, že žijeme v době, kdy můžeme sledovat překreslování map v přímém přenosu. Po posledních vystoupeních amerického prezidenta se na sociálních sítích objevily grafiky představující nové dělení světa na velké celky podle velmocenských představ. Bohužel se potvrzuje, že prostor je mnohem víc než geografický fakt.

Před několika dny se mezinárodní pozornost upřela k Minneapolis, kde příslušník Imigračního a celního úřadu zastřelil básnířku Renee Good. Mnoho bylo řečeno o události samotné. Zaměřit se ale musíme také na to, co následovalo. I když to nebude snadné, je třeba veřejně mluvit o tom, že kromě vlny solidarity s básnířkou se v online světě objevila i vlna útoků jak na lidi vyjadřující sounáležitost s obětí, tak na samu oběť.

Terasa bytu v sicilské Catanii je orientovaná směrem od ulice, jsou tedy odsud vidět dvory a do nich ústící zadní strany budov. Mezi drobnými trakty obytných domů vystupuje nepatřičně velký objem s oválným zakončením. Vypadá chudě, jako zděná stodola, bez oken, bez štuků či jiných detailů, šedě, trochu nedbale, omítnutá. Zároveň z ní ale vyzařuje něco monumentálního, důstojného a tajemného.

Když se řekne „hon na čarodějnice“, většině lidí se vybaví nezapomenutelný snímek Kladivo na čarodějnice režiséra Otakara Vávry. Tehdejší pronásledování dívek, žen a stařen, které nezapadaly do představ tehdejšího světa o normalitě, máme i díky němu tendenci vykládat jako brutální důsledek pověrčivosti, tmářství a fanatismu.

Stačí, že přes noc nasněží, a vše se změní. Nejde jen o to, že i jinak permanentně ošuntělé ulice pražské černé díry, totiž okolí Palmovky, najednou vypadají o trochu méně jako po válce, že se střechy, stříšky, přístavby a garáže obalí ladovskou bílou vatou a působí skoro jako z pohádky. Zima, o které kalendář svědčí už nějakou dobu, se najednou zhmotní v celé své jinakosti, nejen jako neosobní cifra na teploměru.

Minulý rok skončil a všichni všude bilancují. Dávají si předsevzetí. Zakončují a ukončují. Svazují ten rok do uzlíčku plného uzavřených věcí. Je to dojemně obdivuhodné, určitě očistné a na nic takového zrovna nemám sílu.

Nemám začátek roku v lásce. Rok je ještě holý, neopeřený, bezbranné nedochůdče – a zrovna tak si v prvních dnech nového roku připadám i já. Svět mi připadá ještě ponuřejší než jindy, a víme, že v našich časech bývá soumračný často. Mé potemnělé pobývání ve světě vezdejším však prořízlo krátké video, které mi poslal blízký přítel.

Vesnice Saint Pierre de Chartreuse se nachází v mělkém dolíku mezi horami Grand Som a La Scia, v srdci horského masivu Chartreuse, který je předhůřím Alp. Už jsem o tomto místě, spojeném především s mateřským klášterem řádu kartuziánů, takzvanou Velkou kartouzou, založenou v 11. století, kdysi psala. Jezdili jsme sem posledních třináct let docela pravidelně.

V dnešní době čím dál víc lidí nedá ani ránu bez AI, umělé inteligence. Už se toho od nás stihla naučit tolik, že teď považujeme za naprostou samozřejmost, že učí ona nás. A přitom poněkud zapomínáme, že lecčíms užitečným a zajímavým nás může inspirovat i jiný, osvědčený pramen: příroda.