Umělá inteligence je s námi už dlouho. Nyní si s tou všudypřítomnou šedou eminencí našich preferencí můžeme promluvit přímo. Zajímalo mě, jaké má „názory“. Podle čeho nám filtruje informace.

Zamířil jsem k soše, která mi přišla povědomá. Místní hrdiny neznám, tuhle tvář jsem už ale někde viděl. Sevřené rty, přísný pohled. Jasně, je to on. Kníže básníků Dante Alighieri. Zblízka vidím, že to má na podstavci oficiálně potvrzeno. Co ale dělá Dante na tomhle místě? V italském pidi městečku jménem Torbole, které čítá tisícovku duší?

Pokud o mně a o nás všech vláda či nějaká korporace, například jednu takovou ve Spojených státech ovládá Elon Musk, ví víc, než o sobě ví každý z nás, jsme nutně v ohrožení. Hrozí, že přijdeme i o naši, jistě nedokonalou, svobodu.

Litomyšl je město, které musí vidět každý aspoň jednou za život. Předivo jeho architektonické kvality není jen zdivo s psaníčkovými sgrafity renesančního zámku zapsaného na seznamu UNESCO, ale dlouhodobý vývoj od začátku devadesátých let, kdy se jako první z menších měst začalo aktivně podílet na kvalitě nových staveb, čemuž přispělo zavedení nové funkce městské architektky.

Ráno pes běží k podivnému šedobéžovému chomáči, ležícímu u zídky před domem, který očuchává a zkoumá. Táhnu ho pryč, pak se ale na hromádku dívám lépe a po chvíli rozeznám dvě velké oči. Chomáč se nehýbe, ale když se podívám ještě blíž, lehounce dýchá. Je to sluka a má poraněné křídlo.

Máme tady u nás ve čtvrti takový vynález. Schody vedoucí dolů k tramvaji lemuje zídka vysoká asi tak do pasu. Vedle zídky stojí popelnice na tříděný odpad a na zídku se odkládají věci, které někdo chtěl vyhodit, ale vlastně mu to bylo líto, tak je tu nechává pro případné zájemce, jimž by se mohly ještě hodit. Nádobí, hračky a věci pro děti, oblečení a někdy také knížky. Zídka nám supluje knihobudku.

V jazyce urputně přetrvávají obraty, které nemají smysl a jejichž důsledné uplatňování spíše škodí, např. že „cesta je cíl“, nebo „čekání je důležitější než nalezení“. Patří k nim i známé antické moudro „de mortuis nihil nisi bene“, tedy „o mrtvých jen dobře“. Nepodporuje spravedlnost a často dál ubližuje těm, kterým už dotyčný nebožtík (či dotyčná nebožka) vědomě či nevědomě ublížili dost.

Přibližně rok od chvíle, co snímek Tomáše Hlaváčka Dům bez východu vyhrál jednu z hlavních cen na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, se tento výjimečný film dostal konečně i do vysílání České televize. Všichni diváci veřejnoprávní televize se tak na něj teď můžou podívat na stránkách ČT. A mohou tak sledovat dílo, které jim spolehlivě zhorší náladu.

Alpská ves, strmě stoupající v prudkém slunci, v pozadí s průsmykem, do jehož oparu lanovka vyklápěla stříbrné a zlaté záblesky. Mračná modrošedá clona je vzápětí o pár metrů vedle vyfukovala nazpět. Lesky obloukem pomalu klesaly do údolí. Výjev působil poklidně: průsmyk nad vesnicí se nacházel ve vzdálenosti, kam lidské oko dohlédlo, tenké mraky se skal dotýkaly ohleduplně a kabiny lanovky odrážející paprsky se oběma směry posunovaly zvolna a důkladně.

Schválně si tipněte, kolik českých Židů má nějakou osobní zkušenost s antisemitismem. Podle posledního průzkumu, který proběhl ještě před 7. říjnem 2023, kdy došlo k největšímu pogromu spáchanému na Židy po druhé světové válce, to bylo rovných 95 procent.