Mám doma malou vzácnost. Přílohu nedělního vydání amerických novin New York Times. Každý, kdo někdy držel v rukách nedělní vydání toho listu, ví, že to není lehká věcička. Historicky vůbec nejtěžší je z 13. září 1987. Vážilo skoro pět a půl kila.

Jeden můj známý starý divadelní režisér si do divadla nosil ježka. Inspirovala ho k tomu pohádka o ptáku Ohniváku, kde hrdina musí po tři noci uhlídat na stromě zlatá jablka. Vezme si na klín ježka, aby se popíchal o jeho ostny, až mu spánkem klesne hlava, to aby ho probudilo a on zlaté jablko uhlídal.

Před časem jsem navštívil inscenaci Tři kumpáni v Divadle v Dlouhé. Byl to dárek k narozeninám od milované bytosti, s níž sdílím lásku k poezii. Toto představení vypráví příběh největšího čínského básníka Li Poa způsobem, který jsem snad ještě na českém jevišti neviděl.

Jedu z knižního festivalu v Mariánských lázních a přesedám v Plzni. Jsem trochu nervózní, protože už v Plzni je jasné, že se na trati něco děje. Zpoždění naskakuje po kapkách, ale stabilně, takže do rychlíku Bavaria nasedám o půl hodiny později, než bych měla.

Bezprecedentní vlna veder mě smetla do otupělých mrákot, během kterých se nedalo dělat nic jiného, než pít vodu s ledem a číst. Vrátila jsem se tak k objemné knize od Naomi Klein s názvem Dvojnice, která mě svými texty a intepretací současného světa smetla do mrákot ještě hlubších.

Mám ráda britské filmy a seriály. Detailně zobrazují konkrétní prostředí, které do značné míry určuje, jak se v něm lidé chovají a dělá příběh uvěřitelným a svébytným. Britové si nepotrpí na abstrakci, nedefinovatelné tajemno nebo sáhodlouhé – nedej bože filosofické – rozpravy.

Během posledních veder byla Paříž vyčerpaná. Lidé s kruhy pod očima, bledí, spoří na slovo, nějak přežívající, předstírající, že život jde dál. Tiše oddychující ve stínu.

Nevím, čím se v posledních červnových dnech bavíte vy, ale já šiju kovbojské kalhoty. Hnědé, jakoby z kůže, na bocích s třásněmi a samozřejmě s opaskem, za který jdou kolty zavěsit proklatě nízko. Asi jsem blázen. Nebo prostě matka.

Mám ráda výhledy. Vyrostla jsem sice v prvním patře, ale ze svého pokoje jsem viděla až na vzdálený obzor za údolím Vltavy. Poté co jsem se odstěhovala do staré Prahy, z jedné strany koukám sousedům do oken a z druhé zrovna tak, jen přes nevelký dvůr. Výhled mi chybí.

Když bylo tatínkovi mého kamaráda Jana rovných sto let, přišel se s námi rozloučit před dům. V předsíni si kvůli tomu nazul polobotky. Jediné gesto stoletého muže bylo silnější než motivační příručky znalců etikety. Nebyl pohodlný a měl svou úroveň.