Když přemýšlím, které slovo je v druhé půli života pro mne nejdůležitější, je to slovo přesah. A neříkám to jenom já. Cokoli kamkoli napíšu nebo namluvím, slyším hned: a bude to běžná kritika nebo zase přesahovka? Jako by už od časů Šaldových snad každá kritika, která je tvorbou, a ne jen plodem dojmu líbí-nelíbí, neměla být už z definice zároveň přesahová.

V maloměstské knihobudce, u níž jsem se dříve pravidelně zastavoval, často končila i česká klasika. To proto, že byla vydávána opakovaně, ale i proto, že ji dnes čte už málokdo, a tudíž není doma potřebná.

„Pod vlivem své matky jsem velmi miloval „Ježíška“. Mé pravé „já“ však bylo ve skutečnosti jinde. Aby si toho někdo skutečně všiml, musel by mě pozorovat, když jsem se – vždy tajně a beze slova, aniž mě vůbec napadlo, že bych o tom mohl někomu říci – hroužil do rozjímání, vlastnění, vychutnávání existence svého „Boha ze železa“. Ano, skutečně, ze železa.

Nedávno jsem měl možnost zajímavého interview. Hovořil jsem s mladým mužem, který letos začal chodit do školy. Položil jsem mu otázku, kterou takovým celebritám klademe každé září: „Jak se ti líbí ve škole?“

„V roce 1914 začala Velká válka… a už nikdy neskončila.“ Tímto mottem byla uvedena rozsáhlá výstava s názvem První linie, která se v létě roku 2014 konala v pražském DOXu. Byla připomínkou stého výročí vypuknutí konfliktu, jenž otřásl vírou v pokrok rozvinutého světa a předznamenal další geopolitický vývoj nejen na evropském kontinentě.

Roztřepené okraje stromů v dálce mě přivádějí do extáze. Aspoň že ony. Na mých chodbách se mísí pachy potu, moče a desinfekce. Usychající rostliny mi vždycky přišly krásné a důležité. Jakýsi pětasedmdesátiletý muž je krmen brambory s masem, odmítavě cuká hlavou. Vztek je svoboda, kterou ještě má, kterou mu jeho věk zatím nesebral.

Mnohé jazyky zahrnují vedle řady přívětivých slov také termíny anglicky označované jako „slurs“, česky „nenávistné urážky“. Technicky vzato jde o slova, která vyjadřují pohrdání ne vůči nějakému jednotlivci, ale vůči celé skupině lidí.

V roce, kdy napsal John Lennon svou nesmrtelnou Imagine a dva roky po slavné road movie Easy Rider, natočil arménsko-americký režisér Richard Caspare Sarafian film Vanishing point. Proslavil jeho i protagonistu Kowalskeho s ostře řezaným obličejem Barry Newmana.

Nevím už, jak vznikla tahle rodinná tradice, vyrážet čas od času na výlety jen s mlhavou představou kam máš dojít, kudy máš jít a jak se máš vrátit domů. Asi se to nedá svést na nic jiného, než na nechuť něco plánovat, jelikož v tom našem monstrózním podniku, co jsme ze svého života vytvořili, už se nám moc nechce organizovat.