Dlouhé ženské vlasy ve větru, vztažené ruce v gestu vítězství a hořící kusy hadrů, v nichž lze rozeznat hidžáby, jimiž si íránské dívky a ženy musí zakrývat vlasy, krk a hruď. To jsou symboly povstání, jež pod heslem „žena, život, svoboda“ propuklo v Íránu před dvěma lety a v nějaké formě trvá dodnes.

Ten pahorek je viditelný z dáli. Nápadným ho dělá pravidelný útvar mohutných lip, které mají rozměr i tvar chrámu a z pahorku vytvářejí akropoli. I příchozí neznalý historie cítí, že místo je něčím výjimečné.

Ke knihám Jakuba Demla, jednoho z nejzvláštnějších českých spisovatelů první poloviny 20. století, se vracím pořád a čtu je znovu a znovu. Svým nezaměnitelným stylem a podivností, jimiž ovšem probleskuje ryzí krása, ke mně mnohdy promlouvají nečekaně intenzivně, a to i přesto, že mě po většinu času spíš notně rozčilují.

To místo není na plátně s portrétem vln nebo na rytině s portrétem plachetnice, ale klidně by mohlo být. Když tam stojím, vždycky se cítím jako v obraze: divím se a nevěřícně zírám kolem sebe a zároveň mě ani na okamžik nepouští vědomí toho, že jsem pozorován, že mám diváka, jemuž máloco unikne.

Tajemně znějící slovo „kintsugi“ znamená „zlatý spoj“ a označuje starobylé umění, jak opravit kousky rozbité keramiky zlatým lakem. Legenda praví, že kintsugi vzniklo v patnáctém století, kdy osmý šógun Ašikiga Jošimasa poslal svůj rozbitý čajový šálek, který měl zvláště v oblibě, nazpět do Číny, aby mu ho místní umělci opravili. Šálek se mu vrátil vyspravený kovovými svorkami, jak bylo tehdejším zvykem.

Rakouský kancléř Metternich se o celém tom podniku vyjádřil jasně: Zbytečně vyhozené peníze za dům, ve kterém najdete jen „les uřezaných hlav“. Navíc postavený úplně mimo město. Básník Heinrich Heine posměšně veršoval o „mramorové golgotě“. Spisovatel Claudio Magris psal o „kabinetu voskových figurín“.

Léto bylo letos opět přefestivalované, když nechci použít škaredého slova přemnožené, jež si většina letních festivit a jejich organizátorů věru nezaslouží. Přemnožený je dnes spíš kýč a hra na jistotu, jak říká Josef Čapek, kulturní industrie, a ta je k vidění spíš jinde než na festivalech.

Jak žít svobodně, jak být sám sebou? Naposled si u nás tuto otázku položila Tereza Matějčková a svobodu spojila s rezignací, která v jejím podání znamená sebereflexi: schopnost poodstoupit od sebe sama a slevit ze svého vždy a priori vítězného sebeobrazu. Odstup od sebe sama staví základ, pokud člověk chce mít naději, že bude ve světě prosazovat i něco lepšího než vlastní stihomam.

Letos v srpnu by finská spisovatelka Tove Jansson oslavila 110. narozeniny. Pokud bych mohla mluvit do sestavování žebříčků nejlepších nebo nejdůležitějších knih 20. století, zuřivě bych bojovala za to, aby se její knihy o skřítcích muminech umístily na horních příčkách.