- Podcasty
- Ranní úvaha
Poslechněte si podcast: Petr Vizina: Gormleyho anděl a logika kalkulačky
Kdybych mohl přepsat dějiny, neusiloval bych o nic velkého. Tak třeba – oč bychom přišli, kdyby na světě nebylo pořekadlo „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“? Anebo rčení „Vystudovali za naše peníze“. Zároveň by mi nevadilo, kdyby se do horoucích pekel propadla hláška, že „umění si na sebe musí vydělat“.
Ranní úvaha
Malé zamyšlení a inspirace pro všední den v autorské interpretaci.
Markéta Pilátová: Jak se dělá tradice
Třetí rok pořádám spolu s Kamilou Šeligovou, ředitelkou knihovny v Šumperku, malý festival literárních čtení Kniha v lázni. A nejde mi o nic jiného, než o to, aby se z toho stala tradice. Za tři roky se samozřejmě žádná tradice neudělá, ale je to tak trochu jako když se u nás v Jeseníkách pokoušíte něco vypěstovat. Třeba nějaký keř.
Magdalena Platzová: Podivná místa touhy
Přítel mi vyprávěl o poutníkovi, jeho jméno jsem zapomněla, který cestou do Jeruzaléma překonal mnohé těžkosti a nebezpečenství jen proto, aby se, ve chvíli, kdy měl svaté město na dosah, obrátil a vrátil domů.
Daniel Raus: Večeře
Traduje se vtipný příběh z dob, kdy Leonardo da Vinci maloval svoji slavnou Poslední večeři. Šlo, jak známo, o obří fresku v jídelně řádu milánských dominikánů. Není jasné, kdy přesně se do zakázky pustil, záznamy se totiž ztratily. Předpokládá se, že to bylo v roce 1495 a práce na fantastické fresce trvaly tři roky.
Petr Borkovec: Negroni
„Co děláte? Já nic.Jen čtu – a to je všechno.Koupání už skončilo.“
Karel Hvížďala: Který z rozhovorů je nejpovedenější
Pane Hvížďalo, vydal jste asi třicet knížek rozhovorů, kterou z nich považujete za nejpovedenější? Tuto otázku jsem dostával letos skoro na všech besedách.
Adam Borzič: Florentský odkaz
Opakovaně se vracím do Florencie, abych stvrdil nepsanou smlouvu mezi svojí duší a tímto městem, jemuž vládne nebeská i pozemská Venuše – bohyně krásy a lásky. Florencie – to je synonymum renesance a humanismu. Synonymum člověka a lidství.
Markéta Pilátová: Horské poutě
Bydlím na horách, v Jeseníkách, kousek od Červenohorského sedla. Tam se dá báječně putovat po hřebeni, který připomíná hřbet nějakého ohromného, prastarého zvířete. Do Jeseníků jsem jezdila už jako malá hanácká holka a nikdy jsem se jim nevzdálila a nakonec se v nich i zabydlela.
Martin Bedřich: Vernon Lee
Místa mají své génie, to znamená duchy, ale vlastně i zvláštní osobnosti, takové, které ona místa nějakým způsobem otevírají, dávají do nich nahlédnout, provázejí jimi, asociují se nám s nimi. Baví mě objevovat takové lidi, nejlépe zapadlé, zapomenuté, skryté pod vrstvami času, ale skrze jejich texty a daná místa stále přítomné, jaksi tajemně oživitelné.
Adam Borzič: Magie pauzy ve světě červeného prachu
Svět červeného prachu – tak nazývá korejský zen – mizérii vezdejší – sanskrtským slovem samsáru, svět podmíněnosti a utrpení. Je to krásný a poetický výraz pro tak náročný rozměr života. V biblické hebrejštině je člověk – adam odvozen z výrazu adáma, což je slovo pro červenou půdu. Zdá se, že červeň je spojená s existencí lidství od počátku, a tak i s jeho bolestí. Červená je krev života.