Před pár dny se objevila zpráva, že Evropská unie zakázala používání softwaru, který dokáže z fotky oblečeného člověka udělat fotku nahou: nevyžádané deepfaky skutečných osob, vytvářené umělou inteligencí, se staly jednou z položek připravovaného zákona o umělé inteligenci, AI Actu.

S výstavami Mariny Abramowicz jako by se v poslední době protrhl pytel. Velká retrospektiva nedávno skončila ve Vídeňské Abertině, jiná začala v Berlínské galerii Gropius Bau a nedávno byla otevřená výstava v Benátské Akademii.

Politická reprezentace není intelektuální. Politici nereprezentují jenom naši hlavu, ale taky naše játra, ledviny, žlučník, žaludek. Lidé často bezradně hledí na politiky a říkají si, jak je někdo mohl zvolit. Proč? A chtějí racionální důvody. Když je nenacházejí, zdá se jim volba nesmyslná. Ale volíme skutečně jen hlavou?

O mojí dejvické tetě jsem už psala. Věděla o tom a byla ráda, mé jemné autorské licence jí nevadily: „To je dobře, říkala, to tady zůstane!“ Truchlení je zvláštní proces. Jen postupně nám dochází, co jsme ztratili, a co ještě budeme muset oželet, neboť nelze udržet pohromadě svět, který postrádá svůj střed.

Máte rádi tulipány? My s mámou je milujeme! Takže když v Muzeu Kroměřížska pořádali přednášku o Holandské zahradě, která je jednou z obnovených částí Květné zahrady v Kroměříži, nemohly jsme na ní chybět. Navíc jsem mámě chtěla ukázat nádherně útulnou knihovnu muzea, kam chodívám psát, když jsem u rodičů. Máma souhlasila, a tak jsme vyrazily.

Malý Leo k nim chodil každý pátek, a někdy i přes týden, když se kluci domluvili, že bez sebe nemohou být. Oba, její syn i Leo, si nechávali narůst dlouhé vlasy a byli blonďáčci. Znali se od školky a měli se bezvýhradně rádi, i když se občas hádali a nemilosrdně jeden druhého uráželi.

Dánský filozof Søren Kierkegaard zrušil své zasnoubení s Reginou Olsen, aniž kdy objasnil proč. Po všech traumatech se s ním snoubenka už nikdy nechtěla setkat. Hlavní část svého stěžejního díla Bázeň a chvění věnoval pak Kierkegaard biblickému příběhu Abraháma – muže, jenž byl Bohem doveden k tomu, aby obětoval (vlastně zradil) svého syna.

Napadlo vás někdy, proč v názvu té či oné věci nebo jevu často figuruje ten či onen národ? Na to je těžká odpověď, protože dotčený národ k tomu často přijde jako příslovečný slepý k příslovečným houslím. Vezměte si třeba španělskou chřipku. Epidemie téhle ošklivé choroby vypukla v roce 1918, ne ovšem ve Španělsku, jak by se podle jména dalo čekat, ale v Americe.

Válečná realita světa, v němž žijeme, je stále zřejmější a komplexnější, což klade před všechny, kteří si to uvědomují, nové, nečekané, mnohdy překvapivé a rozhodně ne jednoduché otázky, ba přímo souostroví otázek.

Některé pohledy s námi zůstávají. Tvoří cosi jako mapu dojmů z naší životní pouti. Jeden takový pohled mám zapsaný z tureckého Istanbulu. Je večer, stojím na střeše hotelu, dívám se na jeden z největších skvostů v dějinách architektury. Hagia Sofia. Tak zní jeho řecké jméno. Svatá moudrost.