„Co děláte? Já nic.Jen čtu – a to je všechno.Koupání už skončilo.“

Pane Hvížďalo, vydal jste asi třicet knížek rozhovorů, kterou z nich považujete za nejpovedenější? Tuto otázku jsem dostával letos skoro na všech besedách.

Opakovaně se vracím do Florencie, abych stvrdil nepsanou smlouvu mezi svojí duší a tímto městem, jemuž vládne nebeská i pozemská Venuše – bohyně krásy a lásky. Florencie – to je synonymum renesance a humanismu. Synonymum člověka a lidství.

Bydlím na horách, v Jeseníkách, kousek od Červenohorského sedla. Tam se dá báječně putovat po hřebeni, který připomíná hřbet nějakého ohromného, prastarého zvířete. Do Jeseníků jsem jezdila už jako malá hanácká holka a nikdy jsem se jim nevzdálila a nakonec se v nich i zabydlela.

Místa mají své génie, to znamená duchy, ale vlastně i zvláštní osobnosti, takové, které ona místa nějakým způsobem otevírají, dávají do nich nahlédnout, provázejí jimi, asociují se nám s nimi. Baví mě objevovat takové lidi, nejlépe zapadlé, zapomenuté, skryté pod vrstvami času, ale skrze jejich texty a daná místa stále přítomné, jaksi tajemně oživitelné.

Svět červeného prachu – tak nazývá korejský zen – mizérii vezdejší – sanskrtským slovem samsáru, svět podmíněnosti a utrpení. Je to krásný a poetický výraz pro tak náročný rozměr života. V biblické hebrejštině je člověk – adam odvozen z výrazu adáma, což je slovo pro červenou půdu. Zdá se, že červeň je spojená s existencí lidství od počátku, a tak i s jeho bolestí. Červená je krev života.

Kytice křišťálových sardinek milostné psaníčko tají.Klokotá racek ve stěžních. Čluny se dotýkají.

Co se stane, když na ministerstvu kultury získají hlavní slovo příznivci konspiračních teorií? Odpověď na tuto otázku už nemůže být jen hypotetická. Slovensko aktuálně ukazuje, jaké jsou důsledky takové personální politiky. A zároveň dává dobrý příklad toho, jak takovým osobnostem ve vládě čelit a jak na jejich počínání reagovat.

Kdykoli se ke mně dostane nějaké pozdní dílo oblíbeného autora, jsem vzrušený a mám strach. Otevírám román na první straně a v hlavě se mi vynořuje zapomenutý termín Rudolfa Otta mysterium tremendum et fascinans. Německý religionista tak označoval pocity, které se v člověku rodí při setkání s posvátnem. Je jím přitahován i odpuzován současně, třese se na ně, ale třese se i před ním.

Pohledem z okna zjišťuji škody, které horké a suché léto napáchalo na stromech na sídlišti. Ty vzrostlé jsou jakž takž v pořádku, lípa sice začala shazovat listy už v polovině srpna, ale pak přece jen zapršelo a ona se vzpamatovala a zelená se dál. O kus dál, na kraji rokle však uschlo několik vzrostlých borovic. Dívám se na jejich zhnědlé jehličí, a když se vydám kolem, vidím, že už jim není pomoci.