Všude byly knihy a lidi. Frankfurtský veletrh byl a je tržiště plné lidí, kteří čtou a kupují knihy. A tentokrát se hodně kupovaly ty české, protože Česká republika byla letos čestným hostem veletrhu. Nikdy jsem v Německu neviděla tolik lidí, aby si listovalo v českých knihách a kupovalo je. Byl to omamný pocit.

Na každém rohu madona a Maradona. Taková je Neapol. Prádlo v úzkých ulicích vlaje nad hlavami, motorky prdí pod nos a všude madonky a maradonky.

Pouť za „šíleným“ králem začala v říjnové mlze. Mlha je synonymem tajemství. Onoho rána jsem před cestou podaroval muže bez domova, vědom si, že Královna univerza k nám přichází v těch posledních.

Když se slunce vzdaluje a svět se halí do podzimních barev, začne se snášet magická atmosféra, která jako by chtěla mluvit. Zaznívá šustění suchého listí, praskání dřeva v kamnech nebo vzdálené štěkání znuděného psa. Do toho voní chryzantémy, je cítit jemný kouř z dalekého pálení ohňů, na všechno padá chladný závoj. Slunce nás opouští, říše tmy je na dosah.

Nemáme čas na smrt. Nemáme čas ji prožít. Chápete, nemyslím naši vlastní, tu si užijeme, až nastane. Ale těch, kteří odcházejí. Zpráva o smrti někoho, koho jsme znali, přijde a za ní hned další, jiná, většinou nicotná, chodí jedna za druhou jak vlna za vlnou a odliv je příliš krátký. „Ach, to je mi líto, tak on/ona už taky odešel.“ Když někdo odejde, zhasne jeden plamen. Dokud hoří, je tu stále se mnou. A s ním i světlo a o něj právě jde.

Když před lety získala Nobelovu cenu za literaturu Louise Glück, potěšilo mne, že ji dostala právě za poezii, a zároveň mne tehdejší zdůvodnění inspirovalo k úvaze o souvislosti s architekturou. Hodnocení poroty tehdy vyzdvihlo schopnost její poezie propojovat osobní emoce a prožitky s universálními, existenciálními, všem společnými otázkami.

Mám jeden špatný zvyk; chci říct, k jednomu ze špatných zvyků se můžu přiznat. Ne snad proto, že byl tak zajímavý. Ale možná se díky tomu zlozvyku dozvím, jak se věci mají.

Odhlédneme-li od domácích mazlíčků, musíme si přiznat, že v minulosti to s námi neměla zvířata vůbec snadné. V poslední době se sice leccos zlepšilo, ale jak se říká, máme ještě velké rezervy. Zatímco například v Severní Americe v národních parcích často narazíte na tabulku s upozorněním, že doma jsou tam medvědi a vy tam jste jen na návštěvě, u našich východních sousedů jsou chlupáči nesmyslně vybíjeni kvůli střetům a incidentům, které často spíš než oni způsobí sami lidé.

„Chyť se mě za ruku!“ Říká to netrpělivě, skoro až nerudně. Chlapeček pochopí a poslušně se chytí. Na zebru vykročí spolu. Ruka v ruce. Jednou je to máma a dítě, nastavená dlaň před semaforem a malá pracička, která do té velké vklouzne skoro automaticky.

Většina knih, které najdeme na pultech a jsou označovány za bestsellery, jsou jen šikovným či méně obratným řemeslným výrazem toho, co je ve vzduchu, o čem se hovoří v televizi a píše na sociálních sítích, co chtějí lidé v dané chvíli slyšet, co rezonuje s jejich konvenčním cítěním a co navazuje na dobové myšlenkové vzorce.