V jazyce urputně přetrvávají obraty, které nemají smysl a jejichž důsledné uplatňování spíše škodí, např. že „cesta je cíl“, nebo „čekání je důležitější než nalezení“. Patří k nim i známé antické moudro „de mortuis nihil nisi bene“, tedy „o mrtvých jen dobře“. Nepodporuje spravedlnost a často dál ubližuje těm, kterým už dotyčný nebožtík (či dotyčná nebožka) vědomě či nevědomě ublížili dost.

Přibližně rok od chvíle, co snímek Tomáše Hlaváčka Dům bez východu vyhrál jednu z hlavních cen na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, se tento výjimečný film dostal konečně i do vysílání České televize. Všichni diváci veřejnoprávní televize se tak na něj teď můžou podívat na stránkách ČT. A mohou tak sledovat dílo, které jim spolehlivě zhorší náladu.

Alpská ves, strmě stoupající v prudkém slunci, v pozadí s průsmykem, do jehož oparu lanovka vyklápěla stříbrné a zlaté záblesky. Mračná modrošedá clona je vzápětí o pár metrů vedle vyfukovala nazpět. Lesky obloukem pomalu klesaly do údolí. Výjev působil poklidně: průsmyk nad vesnicí se nacházel ve vzdálenosti, kam lidské oko dohlédlo, tenké mraky se skal dotýkaly ohleduplně a kabiny lanovky odrážející paprsky se oběma směry posunovaly zvolna a důkladně.

Schválně si tipněte, kolik českých Židů má nějakou osobní zkušenost s antisemitismem. Podle posledního průzkumu, který proběhl ještě před 7. říjnem 2023, kdy došlo k největšímu pogromu spáchanému na Židy po druhé světové válce, to bylo rovných 95 procent.

V Cimrmanově hře Posel z Liptákova, respektive Vizionář, je scéna, kde si uhlobaron Ptáček nechává věštit z vizionářových rozžhavených kamen a při té příležitosti si libuje, že jím vlastněné uhelné doly představují neměnnou a nepomíjivou jistotu.

Byl už celkem sychravý podzimní den, takže v kavárně, kde v kamnech vesele plápolal oheň, byla všechna místa obsazená a my museli – zabalení v bundách – sedět venku. Za hlavou nám z reproduktoru řval nějaký nesnesitelný hip-hop, takže to na první dojem nevypadalo na dvakrát příjemné posezení.

„Vy jste přece vždycky v menšině,“ řekl mi jeden nadějný mladý historik a filmař, když jsem prohlásil, že na rozdíl od absolutní většiny filmových kritiků jsem byl z filmu Agnieszky Holland o Kafkovi nadšený. Filip má pravdu. Měl bych si na to už konečně zvyknout. Nevím, zda rozumím filmu, a nevím ani, zda rozumím Kafkovi. Je mi však už dlouho velmi blízký.

Když můj redakční kolega před časem přišel s tím, že bychom v Hostu mohli udělat téma o nudě, moc jsem si od toho nesliboval. Nejspíš se ve mně ozvaly vzpomínky jedináčka na dlouhá odpoledne, než rodiče přišli z práce, nebo na letní prázdniny, kdy se sice nemuselo chodit do školy, ale občas taky nebylo vůbec kam jít.

Schichtova továrna na mýdlo s jelenem v Ústí nad Labem byla pravé impérium, s její existencí a činností bylo spojené celé město. Vlivem a pokrokem byla srovnatelná s Baťovou továrnou ve Zlíně. Jen s tím rozdílem, že Schichtové byli Němci.

Nenávistné projevy často mají bleskovou podobu. „Český vlastenec“ při výstupu z metra křikne na ženu z Ukrajiny. V debatě na sítích novinář obdrží anonymní výhružku fyzickým násilím. Z projíždějícího auta se ozve sprostý výkřik na adresu známé političky jdoucí po chodníku.