V devadesátých letech jsem na jedné základní škole učila dramatickou výchovu. Vedení školy si představovalo, že s dětmi nacvičím pohádku, ale nechtěla jsem s dětmi nacvičovat divadlo, protože jsem nechtěla učit děti se předvádět.

Je to věc pozoruhodná, i když asi zákonitá. Svědčí o lidské potřebě komunikovat, a současně si vykračovat vlastní cestou. Což se netýká jenom jednotlivců, ale i celých národů. Řeč je o prosté skutečnosti, že stejně znějící slovo může mít v různých jazycích diametrálně odlišný význam.

Ke psaní sloupků je třeba zvědavosti a šarmu. Někdy to jde samo. A jindy zas jako by vás unášel silný proud: mysl, tělo, duše, vše se ubírá jediným směrem, snad k někomu, snad k něčemu, je každopádně nemožné se přitom rozhlížet. Nese vás melodie, do níž se všechno důležité slévá a co zůstane mimo, inu (a to už zní opravdu čapkovsky) – na tom nesejde.

„Rychle se schovejte, nebo vás všechny postřílím a odpálím ještě granát,“ volá na své kamarády asi sedmiletý chlapec v Jeruzalémě. Na válku si děti hrají odjakživa, jsou to prostě děti, moje generace nebyla v tomhle ohledu jiná.

Řeckému ostrovu Korfu se říká zelený. V téměř 40 stupních Celsia ale všechno zelené zežloutne nebo zešediví bílým prachem z cest a teprve první deště barvu navrátí. Ostrov má ale dostatek spodní vody, sluneční peklo přežije.

Řecký autor Plutarchos píše, že ve starověkém Egyptě stála ve městě Sais v deltě Nilu socha bohyně Isis s tváří zahalenou závojem. Na jejím podstavci prý stálo: „Jsem všechno, co bylo, je a bude, a nikdo ze smrtelníků neodhalí můj závoj.“

Je to ve vzduchu. Štípe to. Červený prach samsáry se usazuje na kůži. Citliví lidé, kteří se zajímají o svět a chtějí ho proměňovat — ať už je najdeme mezi aktivisty, novináři, terapeuty, mystiky, umělci, nebo prostě mezi všemi, kdo nedokážou zůstat lhostejní k utrpení — se mohou snadno unavit.

„Uvidíme tam nahoře vůbec něco? Vrcholek je zahalený mrakem…“ Jožo na mou nesmělou otázku rázně odpovídá: „Nikdy neměním plány. Jednou jsem totiž zrušil schůzku s kamarádem a on mi dva dny na to umřel. Už jsme se nikdy nepotkali.“

Než začnu, musím vás, milí posluchači, upozornit, že budu uvažovat o upozornění. Pokud jste citliví na upozornění nebo traumatizovaní tím, že vás někdo na něco předem neupozornil, přestaňte prosím poslouchat.

Týn nad Vltavou je díra světa, slyším od místních, když se jich ptám, jak se jim tu žije. Týn leží na soutoku Vltavy a Lužnice, v krajině modelované korytem řek. Dominantou širokého okolí jsou čtyři betonové věže Temelína, neustále chrlící různotvaré mraky páry. Většina obyvatel v Temelíně pracuje, nebo na tuto práci čeká. Žádné jiné velké pracovní příležitosti tady nejsou.