Narazila jsem na zajímavou zprávu, která se objevila v New York Times. Na dobytčích, ovčích a obilných farmách na severu Austrálie žijí lidé od sebe vzdáleni desítky mil. Tvrdě pracují a těžko si představit, že se někdy necítí odloučení a izolovaní. Aby jim takový životní úděl usnadnili, navštěvují je duchovní, manželé Gibsonovi.

Na hlavním náměstí ve španělské Granadě najdeme na dlažbě mosaznou pamětní desku s následujícím nápisem: „Z této lavičky Pepe Díaz neúnavně bojoval za lepší svět až do konce svých dnů. Říjen 2021.“ Po krátkém pátrání jsem se dozvěděla, že granadský rodák Pepe Díaz přezdívaný Chirichi zemřel v požehnaném věku 97 let a byl údajně nejstarším evropským sociálním aktivistou.

Pokud existuje téma přitahující vypravěče, kouzelníky a bajkaře, pak je to určitě umělá inteligence. Představuji si, že takhle vzrušovala dávné generace vyprávění o Golemovi, umělém člověku, jehož schopnosti se vymykaly lidské představivosti. V čem nás Golem nahradí? Kdo zkrotí jeho sílu? A přijde den, kdy si Golem uvědomí sám sebe a vymkne se kontrole člověka svého tvůrce?

Riziko pádu: toto sousloví je leitmotivem současných dní, kdy počasí předvádí svůj obvyklý lednový žertík s natáváním a následným přimrzáním sněhu. Zvlášť na vydlážděných chodnících to má skvělý efekt a na přechodech, na takovém tom bílém, co klouže i zcela za sucha, jakbysmet.

Zdá se, že žijeme v době, kdy můžeme sledovat překreslování map v přímém přenosu. Po posledních vystoupeních amerického prezidenta se na sociálních sítích objevily grafiky představující nové dělení světa na velké celky podle velmocenských představ. Bohužel se potvrzuje, že prostor je mnohem víc než geografický fakt.

Před několika dny se mezinárodní pozornost upřela k Minneapolis, kde příslušník Imigračního a celního úřadu zastřelil básnířku Renee Good. Mnoho bylo řečeno o události samotné. Zaměřit se ale musíme také na to, co následovalo. I když to nebude snadné, je třeba veřejně mluvit o tom, že kromě vlny solidarity s básnířkou se v online světě objevila i vlna útoků jak na lidi vyjadřující sounáležitost s obětí, tak na samu oběť.

Terasa bytu v sicilské Catanii je orientovaná směrem od ulice, jsou tedy odsud vidět dvory a do nich ústící zadní strany budov. Mezi drobnými trakty obytných domů vystupuje nepatřičně velký objem s oválným zakončením. Vypadá chudě, jako zděná stodola, bez oken, bez štuků či jiných detailů, šedě, trochu nedbale, omítnutá. Zároveň z ní ale vyzařuje něco monumentálního, důstojného a tajemného.

Když se řekne „hon na čarodějnice“, většině lidí se vybaví nezapomenutelný snímek Kladivo na čarodějnice režiséra Otakara Vávry. Tehdejší pronásledování dívek, žen a stařen, které nezapadaly do představ tehdejšího světa o normalitě, máme i díky němu tendenci vykládat jako brutální důsledek pověrčivosti, tmářství a fanatismu.

Stačí, že přes noc nasněží, a vše se změní. Nejde jen o to, že i jinak permanentně ošuntělé ulice pražské černé díry, totiž okolí Palmovky, najednou vypadají o trochu méně jako po válce, že se střechy, stříšky, přístavby a garáže obalí ladovskou bílou vatou a působí skoro jako z pohádky. Zima, o které kalendář svědčí už nějakou dobu, se najednou zhmotní v celé své jinakosti, nejen jako neosobní cifra na teploměru.

Minulý rok skončil a všichni všude bilancují. Dávají si předsevzetí. Zakončují a ukončují. Svazují ten rok do uzlíčku plného uzavřených věcí. Je to dojemně obdivuhodné, určitě očistné a na nic takového zrovna nemám sílu.