V roce 2024 zasáhl českou televizi, knihkupectví, výstavní prostory a posléze i kina multižánrový projekt Identita – příběh českého grafického designu. Formou dokumentárního seriálu, výpravné knihy, mimořádně navštívené výstavy a nakonec i filmu z mnoha stran a úhlů pohledu představoval český grafický design a jeho mimořádné kvality a rozmanitost.

Co to vlastně znamená, že se člověk někde narodil? Definuje ho to napořád, nebo naopak, když z místa narození odejde a začne žít v Praze, Íránu, Vídni, nebo Jeseníkách, stane se z něj někdo jiný, nebo navždy zůstane třeba Kroměřížanem? A když se občas do rodného města znova podívá, náhodou, nebo přijede na oslavu šedesátých narozenin... Co na to ostatní rodáci a co na to on?

Právě schvalovaný návrh úprav stavebního zákona prochází parlamentem zrychlenou a nestandardní cestou. Bude-li přijat v poslední verzi, výrazně promění dosavadní postupy ochrany stavebních památek a historických měst či jejich částí. Památková péče je mnohdy vnímána jako zarytý institucionální nepřítel čehokoli nového a zajímavého. Jaký je vlastně její smysl?

Papež Lev XIV. vydal před časem svou první encykliku věnovanou umělé inteligenci. Není náhoda, že nese název Magnifica Humanitas. V době, kdy stále více důvěřujeme algoritmům a technologické korporace soustřeďují moc v nevídaném rozsahu, obrací papež pozornost k otázce starší než všechny počítače: Co vlastně znamená být člověkem?

Musím dát za pravdu škarohlídům: veřejný prostor hrubne. Možná už není tak časté, aby na dámu vilně pokřikoval kdekterý zevl na ulici. O to častěji ale pískají, břinkají, a dokonce tykají všemožné přístroje, cedule a automaty. I projít vlastní domácností znamená málem prodrat se uličkou hanby.

„Jó, mami, 67! Jeď 67!“ křičí teenagerka ze zadního sedadla. Na tachometru je 67 kilometrů za hodinu a holka vzadu má svátek. Poprvé za celou cestu vzhlédla od mobilu a teď si na něj nahrává 67, pardon, 6’7.

Blíží se léto, pro mnohé čas dovolených, cest a plánů. Těšíte se, až zamíříte k moři, do hor, na chalupu, do města, které ještě neznáte. Na změnu prostředí a pár dnů bez pracovních porad, e-mailů, domácích povinností, případně nekonečných seznamů úkolů.

Zastaví s dodávkou před Penny Marketem v Mimoni, otevře šoupací dveře a z auta vyndá violoncello. Sedne si do otevřených dveří auta a začne hrát. „Co se obecenstva týče, neměl jsem ambici konkurovat jeho plánům nakoupit rohlíky a hajzlpapír v akci,“ zaznamená si později.

Představy se často vůbec nesetkají s realitou. Otec Thomas není kulatý postarší Američan, jak jsem si představovala, ale mladý muž s chytrýma očima a nepopiratelným šarmem, jehož svižnost je omezena párem berlí, naštěstí jen dočasně. Oslovovat jej „otče“ má v sobě, musím přiznat, něco pikantního.

Na poliklinice v naší čtvrti jsem v jednu chvíli pohlédla současně do tváře svého dětství i stáří. Bylo to tak: V budově mají svá sídla ordinace, které mají on-line systém objednávání, recepci, automatickou čtečku karet pojištěnce. Ale jsou tu také ordinace, které nic z toho nemají, kam člověk prostě musí přijít a počkat, až na něj přijde řada.