Litomyšl je město, které musí vidět každý aspoň jednou za život. Předivo jeho architektonické kvality není jen zdivo s psaníčkovými sgrafity renesančního zámku zapsaného na seznamu UNESCO, ale dlouhodobý vývoj od začátku devadesátých let, kdy se jako první z menších měst začalo aktivně podílet na kvalitě nových staveb, čemuž přispělo zavedení nové funkce městské architektky.

Ráno pes běží k podivnému šedobéžovému chomáči, ležícímu u zídky před domem, který očuchává a zkoumá. Táhnu ho pryč, pak se ale na hromádku dívám lépe a po chvíli rozeznám dvě velké oči. Chomáč se nehýbe, ale když se podívám ještě blíž, lehounce dýchá. Je to sluka a má poraněné křídlo.

Máme tady u nás ve čtvrti takový vynález. Schody vedoucí dolů k tramvaji lemuje zídka vysoká asi tak do pasu. Vedle zídky stojí popelnice na tříděný odpad a na zídku se odkládají věci, které někdo chtěl vyhodit, ale vlastně mu to bylo líto, tak je tu nechává pro případné zájemce, jimž by se mohly ještě hodit. Nádobí, hračky a věci pro děti, oblečení a někdy také knížky. Zídka nám supluje knihobudku.

V jazyce urputně přetrvávají obraty, které nemají smysl a jejichž důsledné uplatňování spíše škodí, např. že „cesta je cíl“, nebo „čekání je důležitější než nalezení“. Patří k nim i známé antické moudro „de mortuis nihil nisi bene“, tedy „o mrtvých jen dobře“. Nepodporuje spravedlnost a často dál ubližuje těm, kterým už dotyčný nebožtík (či dotyčná nebožka) vědomě či nevědomě ublížili dost.

Přibližně rok od chvíle, co snímek Tomáše Hlaváčka Dům bez východu vyhrál jednu z hlavních cen na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, se tento výjimečný film dostal konečně i do vysílání České televize. Všichni diváci veřejnoprávní televize se tak na něj teď můžou podívat na stránkách ČT. A mohou tak sledovat dílo, které jim spolehlivě zhorší náladu.

Alpská ves, strmě stoupající v prudkém slunci, v pozadí s průsmykem, do jehož oparu lanovka vyklápěla stříbrné a zlaté záblesky. Mračná modrošedá clona je vzápětí o pár metrů vedle vyfukovala nazpět. Lesky obloukem pomalu klesaly do údolí. Výjev působil poklidně: průsmyk nad vesnicí se nacházel ve vzdálenosti, kam lidské oko dohlédlo, tenké mraky se skal dotýkaly ohleduplně a kabiny lanovky odrážející paprsky se oběma směry posunovaly zvolna a důkladně.

Schválně si tipněte, kolik českých Židů má nějakou osobní zkušenost s antisemitismem. Podle posledního průzkumu, který proběhl ještě před 7. říjnem 2023, kdy došlo k největšímu pogromu spáchanému na Židy po druhé světové válce, to bylo rovných 95 procent.

V Cimrmanově hře Posel z Liptákova, respektive Vizionář, je scéna, kde si uhlobaron Ptáček nechává věštit z vizionářových rozžhavených kamen a při té příležitosti si libuje, že jím vlastněné uhelné doly představují neměnnou a nepomíjivou jistotu.

Byl už celkem sychravý podzimní den, takže v kavárně, kde v kamnech vesele plápolal oheň, byla všechna místa obsazená a my museli – zabalení v bundách – sedět venku. Za hlavou nám z reproduktoru řval nějaký nesnesitelný hip-hop, takže to na první dojem nevypadalo na dvakrát příjemné posezení.

„Vy jste přece vždycky v menšině,“ řekl mi jeden nadějný mladý historik a filmař, když jsem prohlásil, že na rozdíl od absolutní většiny filmových kritiků jsem byl z filmu Agnieszky Holland o Kafkovi nadšený. Filip má pravdu. Měl bych si na to už konečně zvyknout. Nevím, zda rozumím filmu, a nevím ani, zda rozumím Kafkovi. Je mi však už dlouho velmi blízký.