Turbulentní zvraty, kdy po předešlých krizích, z nichž poslední byl ruský vpád na Ukrajinu, nyní čelíme obavám z aktuální americké politiky, nabývají globálních rozměrů rizik. Pod nimi se ale odehrává ještě jedna zásadní změna. Krátce poté, kdy Američané zvolili Donalda Trumpa prezidentem, se ukázalo, že spolu s ním všeobecně posílí obecné hodnoty, které reprezentuje.

Přes zimu se tam kácelo a teď je tam ze silnice vidět. Škola, fara, kostel. Fara je opravená, někdo tam chalupaří, ale ten kostel už je pár let zavřený a z fary zbyly obvodové zdi. V 17. století v místě fungovala sklářská huť, vyhasla na jeho sklonku, když se kolem ní rozrůstala osada.

Ingmar Bergman ve svých memoárech Laterna magica vzpomíná, jak v souvislosti s připravovaným novým filmem, pro který se mu dlouho nedařilo vymyslet vhodný závěr, jednoho nedělního rána zavolal svému otci, povoláním duchovnímu, a navrhl mu, aby si s ním vyjel na výlet do malého kostelíka poblíž Uppsaly.

Píše se rok 1969. Ústředním dramaturgem Filmových studií Barrandov se stal jistý Ludvík Toman. Jeho úlohou je vymést z kin a televize pozůstatky československé filmové nové vlny 60. let a tvorbu řádně znormalizovat.

Do české krajiny se proti proudu řek vracejí bobři. Sleduji je se zatajeným dechem. Žádného bobra jsem zatím na vlastní oči neviděl. Pozoruji jejich dílo. Vzdutí vod.

Nedávno jsem četl moc zajímavý text americké novinářky a spisovatelky Ann Applebaumové, velké znalkyně střední a východní Evropy a kritické komentátorky dění ve Spojených státech. Psala o tom, jak jde v současné době šarlatánství ruku v ruce s nenávistí k demokracii, jinými slovy jak se rozpadá koncept racionality, na který jsme byli tak dlouho zvyklí.

Jsem prázdné jezero, vyschlá nádrž Liptovská Mara na severu Slovenska. Můj život kamsi odtekl, možná do jiných zemí, emigroval. Dívám se na hroty Tater v dálce, jejich hřebeny jsou řídce posypané sněhem. Na jiných místech ale sníh není. Ani déšť nepřichází. Kdo však přišel, je nová verze slovenské hymny s mnohačetnými nástroji a fujarou.

Miluju jazz a moc ráda chodím na koncerty, hlavně do menších klubů, kde je hráčům vidět tak říkajíc přímo do kuchyně – pod ruce, na prsty, které se hravě míhají po stupnicích sem a tam. Už kdysi jsem si do deníku zapsala, že se mi na tomhle druhu hudby líbí jistá nepředvídatelnost, nespoutanost.

Mám kamaráda, malíře. Visí mi doma od něj pár velkých pláten i menších akvarelů. A protože je to skvělý malíř, zeptal jsem se onehdá známého, jestli by mu nechtěl udělat výstavu ve své galerii. Známý se zamyslel a povídá: až umře, tak něco vymyslíme.

Výt, či nevýt! Nebo srozumitelněji: Naříkat, nebo nenaříkat. To je citát z rozepsaného scénáře filmu podle Shakespeara o stárnutí sira John Falstaffa, který hodlal Jan Werich realizovat v druhé půlce 60. let minulého století.