České amatérské divadlo bylo v prosinci 2025 zapsáno na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o nejrozsáhlejší český zápis v této kategorii, kam patří i slovácký tanec verbuňk nebo jízda králů a tradiční loutkářství či masopustní pochůzky s maskami.

Stojím u okna vysoko nad Mostem. Dívám se na město vyrostlé kvůli těžebním činnostem, jeho struktura je chladně racionální. Jsou tu hlavně řady panelových domů, dálnice a železniční trať, která se naklání k řece. A přece, někde v dálce se v oparu mihotá obraz jezera podobný modré dece a z šera mlhy vystupují homole kopců sopečného původu.

Jdu do lázní. Všechny skříňky jsou plné, a tak mířím k číslu 66. Jsem v katolické zemi a šedesátšestky jsou volné ještě spolehlivěji než třináctky. Pohodlně zamykám své věci do prázdné skříňky.

V roce 2018 napsal německý dramatik, Roland Schimmelpfennig divadelní hru, Prasklý svět. V minimalistické vile plné originálů světových umělců se schází manželský pár majitelů s dvojicí mladých lidí, kteří hledají finanční podporu pro svůj umělecký projekt.

Jmenoval se Štěpán a byly Vánoce. Ještě před pár dny panoval všude shon, teď se nálada zklidnila. Zůstalo jen pár lidí. Žádný hluk, žádný křik. V internátní škole pro sluchově postižené připomínala svátky skromná výzdoba a dětské kresby na nástěnce.

Jakmile vyslovíte slovo „Vánoce“, lidé kolem si často představí světýlka, stůl plný jídla, rozbalování dárků, ale taky shon a melodie koled, které v obchodech slyšíme už od října. Když se nad tou představou na chvíli zastavíme, zjistíme, že je to spíš náš kulturní obraz Vánoc, než samotné Vánoce.

Je jedním z nešťastných paradoxů naší doby, že advent, jehož původní duchovní smysl zve ke ztišení a naslouchání srdci, dnes často připomíná bitevní pole. Na konci roku se na nás valí očekávání, že vše dotáhneme do konce, do toho přibývají vánoční přípravy a společenské povinnosti.

Závěr kalendářního roku na severní polokouli tone ve tmách, než konečně zimní slunovrat přinese naději, že světla zase začne přibývat. Není divu, že velká náboženství astronomické datum ověsila svými vlastními příběhy o naději a novém začátku a spojila je se světlem, ať už skutečným, nebo metaforickým.

Nevím, proč jsem si vždy představoval, že váleční reportéři jsou malí a drobní. Snad aby se líp skryli před nebezpečím, které jim v povolání hrozí. Vynechejme teď reportérky a reportéry televizní, pracující minimálně ve dvoučlenném týmu. Poměřme zrakem solitéry přinášející zprávy z Ukrajiny, rozhlasového Martina Dorazína s fotografem Stanislavem Krupařem.

Celý měsíc jsem četla básně, povídky, úvahy a středoškolské eseje. Dělala jsem totiž porotkyni ve třech literárních soutěžích. Nejvíc mě na tomhle druhu čtenářského zážitku baví, jak se shodneme, nebo neshodneme s ostatními porotci.