„Chyť se mě za ruku!“ Říká to netrpělivě, skoro až nerudně. Chlapeček pochopí a poslušně se chytí. Na zebru vykročí spolu. Ruka v ruce. Jednou je to máma a dítě, nastavená dlaň před semaforem a malá pracička, která do té velké vklouzne skoro automaticky.

Většina knih, které najdeme na pultech a jsou označovány za bestsellery, jsou jen šikovným či méně obratným řemeslným výrazem toho, co je ve vzduchu, o čem se hovoří v televizi a píše na sociálních sítích, co chtějí lidé v dané chvíli slyšet, co rezonuje s jejich konvenčním cítěním a co navazuje na dobové myšlenkové vzorce.

V sedmdesátých letech minulého století jsme získaly s mámou malý byt v Plzni, v dělnické čtvrti u Škodovky. Musely jsme si ho upravit, trochu do něj investovat, ale pak byl nájem šedesát korun. Topilo se tam ještě uhlím.

Zařekl jsem se, že nebudu psát o svém životě se štěnětem. Jenže o čem mám psát? Každý to ode mě teď očekává, někdo dojatý, někdo s neskrývanou škodolibostí.

Jet na jih se musí. Vzdálíme se, jak si to malujeme, od povinností, úkolů, škol, festivalu, co se žil dva měsíce v obou patrech domu. Ještě když odjíždíme, dům je vzhůru nohama, bloudíme v něm a neustále něco hledáme… Cesta na jih, nás, říkáme si, vytrhne, posílí, odpoutá. Jenže předem jsme si koupili jen čtyři místa v nočním vlaku do Bologne. Nic víc jsme nedokázali.

Zdá, že divadelní hru, která by postihla dramatické a převratné události prvních dvou dekád 21.století, zatím nikdo nenapsal. Divadlo je poměrně rychlé médium – ve srovnání s filmem nebo literaturou – tedy v případě, že nejde o velký divadelní dům, který plánuje repertoár na roky dopředu.

Kdysi jsem se od svých srbských přátel dozvěděla, že i u nich existuje dětská říkanka nabádající hlemýždě, aby vystrčil tykadla. Jenže na rozdíl od té české, která šnečkovi slibuje krejcar na tvarůžky, balkánská plži vyhrožuje, že dostane sekyrou do hlavy. Když se ke mně dostala i anglická verze, která šneka vybízí, ať vyleze z ulity, jinak bude bit, až zčerná na uhel, začala jsem pátrat.

Cesta se prudce svažuje do hlubokého údolí říčky. Ze strmých svahů ční vysoké buky, které se derou ke světlu, jehož není v úzkém kaňonu zjevně nadbytek. Šedostříbrná barva hladké kůry kmenů táhnoucích se v heroické vertikále vzhůru neodbytně připomíná gotické sloupy, drobné listoví v korunách, hrající všemi odstíny té zvláštní světle zelené až zlaté, rozzářené v pozdně odpoledním podzimním slunci, propouští světlo a barvy nezachytitelné foťákem.

Do údolí Val Lumnezia ve švýcarském Graubündenu jsme se vrátili po pár letech a chtěli navštívit stavby, které zde mezitím vznikly. Pár jsme si vytipovali a až později mi došlo, že jsme instinktivně vybírali nejen podle autorů, ale především podle účelu. Zůstaly ty, jejichž hlavním posláním je zlepšení místa, společnosti a života, jakkoli i ostatní měly zajímavou formu.

Dokončil jsem právě jeden velký ediční projekt, na kterém jsem strávil s přestávkami několik let života: historický pramen z prvních dekád minulého století. Musím se přiznat, že jsem zažil řadu okamžiků, kdy jsem propadal malomyslnosti.