Britský dokumentarista a tvůrce Adam Curtis má na britské veřejnoprávní stanici BBC výsadní postavení. Dostal k dispozici neomezený přístup k archivním materiálům této televize, postupně je prochází a ze starších záběrů vytváří dlouhé, dokumentární eseje zpracovávající zásadní otázky současného světa.

Před dávnými lety, když jsem byl ještě studentem, účastnil jsem se jakéhosi mezinárodního setkání v Alsasku, konaného u příležitosti rozšíření Evropské unie o to, čemu se dnes někdy říká východní křídlo. Sešlo se nás tam tenkrát pár desítek z Polska a Česka, ale také z Německa a Británie a měli jsme se společně zamýšlet nad tím, co pro nás znamená Evropa.

Vyrazil jsem pozdě, vyčítal jsem si cestou, okolo které se smrákalo – ale když se zjevila veranda říční hospody, už naplno rozsvícená, zdálo se mi, že denního světla zbývá koneckonců dost a že právě tenhle obraz jsem chtěl vidět. Knajpa z černého dřeva a skel se blyštěla do světlého soumraku a odrážela v řece, z níž se ještě vytrácela poslední modř.

Překlad se podobá ženě: je buď krásný, nebo věrný, pravil čtenář, kterému se můj překlad Nářků starého oligarchy sice líbil, ale zároveň pojal podezření o jeho věrnosti. A ptal se mě, jestli je můj překlad krásný, nebo věrný.

Náměstí Della Signoria ve Florencii působí jako pravý Babylon: mezi sochami a velkolepými budovami jsou všude turisté, cyklisté, prodavači suvenýrů, fronty u pokladen, zmrzlináři, koňské povozy.

Básník Jang Lien má dlouhé vlasy černé jako havran, veselé oči a dvorné způsoby, prozrazující vzdělance a světoběžníka. Přijímá nás v rozlehlém bytě, který je díky jeho ženě, malířce Jojo, zároveň ateliérem i galerií. Byt, v němž bydlí spisovatel a dobrodruh LIao I-wu se svou třetí ženou a malou dcerkou, je méně prostorný. I on sám je menší, zemitý chlapík s živýma očima za kulatými skly brýlí s tenkými obroučkami.

Vila Deroze v kopcích nad malým přístavem La Ciotat, třicet minut vlakem od Marseille, patřila doktoru farmacie, zahradníkovi, umělci a mecenáši Gilbertu Deroze. Za války měl dole v přístavu lékárnu, ale postupně se práce v ní zbavoval a začal se věnovat tomu, po čem v životě toužil nejvíc: malbě a sochařství.

Do Pienzy se vracíme po letech. Těším se na znovushledání, na první dotek s důvěrně známými ulicemi, domy, krajinou. Je začátek května, takže ještě nezačala plná sezóna, přesto je zde plno turistů. Při prvním vkročení do města mne davy lidí ruší, nedokážu se skrze ně propojit s prostou krásou zdejšího prostoru, kterou mám uloženou v paměti. Přála bych si být tady sama, jen s městem.

Nedávno média přinesla senzační zprávu, že se ve velkém hadronovém urychlovači Evropské organizace pro jaderný výzkum CERN poblíž švýcarské Ženevy podařilo vyrobit z olova – ZLATO! Je to prý jednoduché jako facka. Z atomu olova pohybujícího se téměř rychlostí světla stačí odtrhnout tři protony a pár neutronů a je to – vznikne atom zlata.

Ještě než zastavíš ve vsi na okraji trutnovského okresu, přelétneš pohledem titulky zpráv. Jeden tě zaujme – Zpravodajci varují před veterány z Ukrajiny v Česku. Zhasneš mobil a vystoupíš. Cesta tě vede od zchátralého hospodářského stavení kolem řady přikrčených chalup. Svažitý terén míří do údolí.