Jeden z předvánočních dní jsem strávila ve vězení. Konkrétně ve věznici Navalcarnero kousek za Madridem. Bylo sychravo, v Madridu už ale začínala předvánoční atmosféra. Všechno nazdobené, třpytivé. Před věznicí jsme dlouho čekali, až zkontrolují všechny doklady a pustí nás dovnitř. Pobyt ve věznici mi zařídilo České centrum v Madridu a španělský festival Flipas.

Jako sardinky. Ano, jako sardinky nás dnes ve svých létajících plechovkách dopravují aerolinky. A zásadně ve vlastní šťávě, protože kde jsou ty časy, kdy letušky obsloužily veleváženou sardinku zeleninovou omáčkou, olejem či tomatou.

Vždy, když je přede mnou dovolená nebo třeba jen pár dnů, které bych měl strávit s přáteli, prožívám velmi nepříjemný čas. Ta nepříjemnost je přímo úměrná důležitosti, kterou plánované akci přikládám. I když se za šedesát let života už snad aspoň trochu znám, nikdy se mi nepodaří trému, strach, úzkost zcela překonat nebo aspoň potlačit.

Když jsem byl malý, matka mi často říkala: „Se slušností nejdál dojdeš.“ Ale v dnešní době mám dojem, že to už moc neplatí. I když člověk nikdy neví…

Nikdy by mě nenapadlo, že bude tak obtížné se dostat do univerzitní knihovny v Arrecife na ostrově Lanzarote. Na internetu jsem si našla, kdy mají otevřeno, a krátce po příletu se tam hned vypravila.

Na rybím trhu v Ravenně, uprostřed dlaždic a věží,v umbrách a okrech, v sienách, stříbrné dorády leží.

Drobný městys v Českém středohoří se rozkládá na půvabném místě nedaleko Ohře. V keltském kraji se tato krásná řeka nazývala Agara, třeba byla vnímána jako posvátná, a velké množství archeologických nálezů svědčí o tom, že se tu usadil nějaký keltský kmen, třeba Bójové, po nichž má naše země své jméno.

Den se roztékal ve stružkách a odkapávání, žádný kohoutek dnes nebyl dovřený, všechny vany a mísy protékaly. Nejprve se vrátil do postele, ale po nějaké chvíli se rozhodl, že se teď hned půjde podívat do těch teras, jimž tady říkají Vínový kopec.

Každý rok v tomto čase píšu o vánočních svátcích. A je to logické a prosté. Vánoce jsou každoroční rituál a rituály se z povahy věcí opakují. Už to dělá z Vánoc cosi zázračného. V našem sekulárním světě jsou jediným takto sdíleným kolektivním rituálem. Ve stejné dny děláme všichni stejné či podobné věci.

V létě jsem do kuchyně mého rodného domu pořídila nové nástěnné hodiny. Ty původní – normalizačně plastové, s křiklavě oranžovým květinovým vzorem rámujícím ciferník, které na stěně visely už od mého dětství a nepravidelně se zpožďovaly – zkrátka dosloužily. Bylo na čase vyměnit je za jiné!