Nemohu se zbavit podezření, že se jednalo o jeho poslední umělecké dílo. Jako někdo pro hosty zařízne a upeče třeba husu, tak Ivo Medek Kopaninský zval svoje přátele na ohnivá představení, během nichž vkládal do ohromného zděného krbu, v salonu svého statku na Přední Kopanině, nejrůznější předměty.

Je paradoxní realitou současného přeinformovaného světa, že nás sebekvalitnější fakt, poznání, dokonce i pravda zároveň obohacují a zároveň ochuzují. V životě asi neexistuje nic jednoduše přímočarého, vše se rozpadá na různě se proplétající a mnohdy protikladné aspekty. Je nejspíš správné říct, poznat, přijmout, že když je něco nebezpečné, je lepší se tomu vyhnout.

V debatách o rizicích AI se nedávno objevil termín „generativní nenávist“. Pod tento pojem spadají jakékoli obrázky či videa, které byly vytvořeny či vygenerovány za pomoci umělé inteligence a které mají za cíl ponižovat nějaké lidi.

Dívám se z vlaku na slunce koupající se v bílošedé pěně mraků. Holiny na stráních se lesknou ledovým deštěm. Svahy se s polomy naklání ke žlabům řek, o kus dál stojí koně u kruhového koryta naplněného senem.

Když se básník Reiner Maria Rilke roku 1920 po osmileté pauze vrátil do Benátek, byl šokován. Tím, že se tu navzdory válce navenek nic nezměnilo. A také tím, že se nezměnil on sám. Jako by pobyt v Benátkách byl spíše opakováním než pokračováním a válečná léta uběhla v jakémsi limbu, bez onoho vnitřního vývoje, který byl jeho úkolem, a bez něhož nemohl psát.

V souvislosti s loňským slavnostním otevřením Velkého egyptského muzea v blízkosti pyramid v Gíze se znovu rozhořel spor o vrácení vzácných kulturních památek, které se v minulosti, v koloniálních dobách, „přestěhovaly“ ze zemí jako Egypt, Nigérie či Řecko, do Západní Evropy a Spojených států, například do pařížského Louvru, londýnské Britského muzea nebo muzeí berlínských.

Kde jsme se to ocitli? V území opakujících se zasněžených železných věcí a netečných pohledů lesních zvířat, které se z podivuhodných a krásných postupně proměňují ve zlověstná znamení. Někdo s námi má plán – tak to doopravdy působí, když se tu točíme kolem dokola s tvářemi přitisknutými ke sklu a opakování proměňuje čáry v průrvy a liščí stopy v hroty pastí.

Nevím, jak se to stalo, ale v mé hlavě dodnes uvízly dvě prvotiny autorů, které jsem znal: Kapři v kvetoucích trnkách Petra Chudožilova a Létající ryby a plující andělé od Jaroslava Vejvody. A oba autory nespojovaly jen ryby v názvech obou útlých knížek, ale i úpěnlivé lpění na jazyku a osobitý úhel pohledu, který prozrazoval jejich spisovatelské posunuté oko.

Z kavárny Centra současného umění DOX jsem si za pár korun odnesl starý výtisk románu Ricardy Huchové Erinnerungen von Ludolf Ursleu dem Jüngeren, tedy Vzpomínky Ludolfa Ursleue Juniora. Jméno Ricardy Huchové mi bylo sice povědomé, ale spojoval jsem si ji s náboženskou poezií, což se ukázalo jako mylné (asi zapracovala stereotypní představa o ženě spisovatelce a mystičce).

Celosvětové ani středoevropské oteplování se nezastavilo, ale přesto jsme si mohli v lednu pár týdnů užívat pravou, klasickou, tradiční českou zimu. Vydatně mrzlo a celou zemi zasypal sníh. Jak je to v jednom kresleném vtipu: dítě se ptá babičky, co je to sníh. To je takový bílý poprašek všude a najednou všechno vypadá hezčí a lidé jsou šťastnější... Aha, dítě na to, a to je legální?