Až někdo z vědců rozluští, za jakých podmínek se houbové zárodky mění v plodnice, dostane Nobelovu cenu. Já zatím žádné teorie nepíšu. Jen chodím po lipnických lesích a pozoruji. – Trpělivě sbírám příběhy a jsem zvědavá, co najdu. Vědec by řekl, že „shromažďuji data“.

Pořídil jsem si do telefonu aplikaci na rozpoznávání ptáků. Zachytit neustále se pohybující a v různě vysokém roští či stromech mizející opeřence fotoaparátem se mi moc nedaří. Zato určování ptačích druhů podle zpěvu mě baví nesmírně.

Sledoval jsem seniorku v páté řadě kostelních lavic s opatrnou nervozitou. Většina publika byli junioři a juniorky, jak je na festivalu mládeže obvyklé, část návštěvníků tvořili nejspíš jejich rodiče, tedy lidé kolem čtyřicítky, možná padesátky.

Za komunismu jsme měli tak malé platy, že jsme nemohli na dovolenou s dětmi jet nikam. V nových poměrech jsme sice začali vydělávat trochu víc, ale v té době po převratu jsme o dovolené doháněli hlavně resty z běžného roku. A protože jsme měli koně, byla většina naší dovolené naprosto pracovní. To proto, že jsme v létě dělali seno.

Probudil jsem se a zrak mi padl na jméno Simon Wiesenthal. Je na knize, kterou máme doma spoustu let. Jmenuje se „Spravedlnost, nikoli pomstu“. Ohlédnutí autora za vlastním životem, bilancování s osmi křížky na krku. A taky poslední velká věc, kterou napsal – i když potom žil ještě skoro dvě desítky let.

Znáte supa? Také odjinud než ze zoo, kde apaticky zírá na rozpolcená kravská žebra, zatímco po nich sem tam pochodují mouchy? V jihošpanělském Albacete k vidění jsou. Nad řeky Taibilla nebo Mundo tu strmí pískovcové stěny a v nich je dostatek proláklin, otvorů a rozsedlin, ve kterých se supům dobře bydlí.

Zpětně se mi putování Srí Lankou zdá jako čirá halucinace. Sen, který se vynořuje z jezera ve starobylém královském městě. Poskakuje na terase jako zlověstně krásný makak. Šeptá jako divoké stromoví džungle. Je fialový jako vodní lilie a narůžovělý jako lotosové květy obětované na oltáře buddhů.

Nahlédněme dnes do jedné dokonalé domácnosti dokonalého domu s dokonalým rodinným životem. Domácnost voní v kuchyni vanilkou, v pracovně knihami, ložnice má ve dne vůni levandule, v noci voní po růži.

Říká se, že lidi nečtou. Říká se to často. A často to není pravda. Nebo spíš, lidi čtou, ale nějak jinak než dřív. V poslední době mi totiž chodí pozvání do bookclubů, čtenářských klubů. Jsou to menší, nebo větší komunity lidí, které fungují ve větších, nebo menších místech a schází se, aby nejdřív každý zvlášť knihu přečetli a pak si o ní společně povídali.

Stáli jsme s přáteli na šumavském vrchu Hohen Bogen a dívali se do Bavorska. Za zády nám trčelo dlouho nepoužívané odposlouchávací zařízení americké armády, dva obří betonové sloupy a několik kulovitých objektů, také baráky bývalé ubytovny. Komplex byl oplocen, ale brána otevřena, neboť vyšší z věží slouží jako turistická rozhledna.