Léto je pro mě časem vizí. Začíná to už v červnu, který pokládám za měsíc otevřený kosmickým dálavám. Až do slunovratu narůstá světlo, dny se prodlužují, aby se pak noci staly jiskřivějšími a zářivějšími.

Zvolání Merkucia, který právě umírá jsa proboden v souboji ve třetím dějství tragédie Romeo a Julie od Williama Shakespeara, je ve skutečnosti drsnější, přivolává na ty rody mor. Byla to politicky aktualizační narážka připomínající, jak zhoubné byly pro anglickou společnost konflikty šlechtických rodů, které po staletí soupeřily o vládu, a jak prospěšná je naopak stabilita vlády aktuální panovnice Alžběty.

Grafická tvorba česko-izraelského umělce Otte Wallishe mě nepřestává fascinovat. Věnuji se jeho výzkumu už víc než 15 let a neustále objevuji nová Wallishova díla, o kterých nemají ponětí ani jeho potomci žijící dnes v Izraeli.

Malý kousek od Prahy, v rezidenční zóně jménem Černošice, kde bydlím, bydlí mnoho miliardářů a milionářů a také velmi mnoho jejich manželek. A když se v místní knihovně koná veřejné čtení některého z koučů novější české prózy, manželky bývají upozorňovány, že pozvaný spisovatel „veškeré knihy tvoří autorsky“.

Na jednom z nástupišť rušného londýnského nádraží Paddington můžete narazit na zajímavou bronzovou sochu. Znázorňuje medvídka, přesněji řečeno Medvídka Paddingtona, který do Londýna údajně přijel až z dalekého Peru. V modrém kabátku, červeném kloboučku a s malým kufříkem v ruce, pardon, v tlapě. A taky s cedulkou, která cestující vyzývala, aby se o něj někdo postaral. Což se opravdu stalo.

V rámci příprav na výlet naší pražské farnosti do Litomyšle jsem si přečetl druhý díl vzpomínkové knihy Aloise Jiráska Z mých pamětí, věnovaný právě jeho téměř patnáctiletému pobytu v tomto městě. Těšil jsem se na to čtení, protože od dětství mám Jiráska rád. A od dětství to mnoha lidem kolem mě připadá divné.

Před sedmi lety jsem vedla semináře na základní škole na okraji Prahy. Letos v zimě mi ředitelka zavolala znovu. Do školy přibyli noví pedagogové i asistenti, a i ti, kteří mé semináře absolvovali před lety, stáli o připomenutí některých postupů.

Zašel jsem do kostela, a co neslyším: hráli tam Mariána Vargu. Patřím k lidem, pro které jeho kapela Collegium musicum hodně znamenala. Je to ale přece jenom hudba rocková, v kostele ji člověk tak úplně nečeká.

Už delší dobu se vede polemika o tom, zda je přípustné, či nepřípustné používat ve veřejné debatě slovo „dezolát“. Tedy výraz označující příznivce konspiračních teorií či dezinformací používaných hlavně v rámci současné agrese proti Ukrajině.

Když peníze nahradí Boha, zrodí se apatický sekularismus a peníze dostanou sakrální svatozář, což vede k tomu, že pro ty, co inkarnovali v nové mesiáše, není zakázáno nic, co poslouží jejich věci: získání mamonu. Pro takové lidi jsou peníze nadřazené všemu lidskému, empatie je škodlivá.