Z kavárny Centra současného umění DOX jsem si za pár korun odnesl starý výtisk románu Ricardy Huchové Erinnerungen von Ludolf Ursleu dem Jüngeren, tedy Vzpomínky Ludolfa Ursleue Juniora. Jméno Ricardy Huchové mi bylo sice povědomé, ale spojoval jsem si ji s náboženskou poezií, což se ukázalo jako mylné (asi zapracovala stereotypní představa o ženě spisovatelce a mystičce).

Celosvětové ani středoevropské oteplování se nezastavilo, ale přesto jsme si mohli v lednu pár týdnů užívat pravou, klasickou, tradiční českou zimu. Vydatně mrzlo a celou zemi zasypal sníh. Jak je to v jednom kresleném vtipu: dítě se ptá babičky, co je to sníh. To je takový bílý poprašek všude a najednou všechno vypadá hezčí a lidé jsou šťastnější... Aha, dítě na to, a to je legální?

Kdysi jsem měla naivní ambici přečíst celý Slovník spisovného jazyka českého od A až do Ž jako knihu. Osmisvazkové dílo kolektivu pod vedením profesora Bohumila Havránka vydávala Československá akademie věd od roku 1960 do roku 1971 a já jsem ho v raných devadesátých letech ulovila v jakémsi výprodeji. Těch pět a půl kilogramu vědění jsem si nesla domů jako vzácnou trofej.

Nedávno se mě v potravinách, kam pravidelně chodím, ptala paní na pokladně, proč na kabátě už dál nenosím žlutou stužku. Mile mě tím překvapila. Za víc než dva roky, co jsem ji na hrudi měla připnutou, se mě nikdo na tento malý, ale poměrně výrazný odznáček nezeptal.

Anglický filozof Francis Bacon nebyl zrovna u vytržení z lidského rozumu, který skáče od pár případů k obecným závěrům. Aby předešel vytváření falešných představ, navrhl velký úklid v oblasti poznání.

Různé jazykové modely AI se prý nejvíc liší ve dvou věcech. Zaprvé, na jaké knihovně byly vycvičeny, a zadruhé, s jak dlouhou sekvencí konverzace v dialogovém okně pracují. Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, zrovna v těchto dvou bodech mi připadají docela lidské. Zkusím vysvětlit.

Existují věci, které se dějí potichu. Bez svědků, bez hodnocení, bez lajků. Psaní deníku je jednou z nich. Člověk sedí sám a pokouší se slovy zachytit něco, co díky prchavosti času sklouzává do minulosti.

Když zemřel básník Petr Král, napsal jsem o něm po několika dnech ranní úvahu, v níž jsem na něj osobně vzpomínal. Tehdy mi jeden náš společný kamarád napsal, že nechápe, jak můžu tak brzy po jeho smrti vůbec něco napsat. Trochu mě to zamrzelo, ale zároveň jsem si uvědomil, že je to prostě můj způsob vyrovnávání se s odchodem blízkého člověka.

Na kamenné dlažbě se udělala ledová krusta a tak už pár dní chodíme podél domu a šlapeme jen na místa, která z ledovky vyčnívají jako malé ostrovy… Chodíme opatrně, kráčíme nejistě, bereme si jiné boty, ne ty běžné, které kloužou. Ukořistila jsem staré klučičí pohory, jsou mi nejmíň o tři čísla větší, ale jedině tahle podrážka ze značně opotřebované gumy mě udrží na nohách.

1. ledna 2026 zemřel ve věku 96 let výtvarník Václav Cigler. Dnes se s ním v pražském chrámu Panny Marie Sněžné koná poslední rozloučení.