Kde jsme se to ocitli? V území opakujících se zasněžených železných věcí a netečných pohledů lesních zvířat, které se z podivuhodných a krásných postupně proměňují ve zlověstná znamení. Někdo s námi má plán – tak to doopravdy působí, když se tu točíme kolem dokola s tvářemi přitisknutými ke sklu a opakování proměňuje čáry v průrvy a liščí stopy v hroty pastí.

Nevím, jak se to stalo, ale v mé hlavě dodnes uvízly dvě prvotiny autorů, které jsem znal: Kapři v kvetoucích trnkách Petra Chudožilova a Létající ryby a plující andělé od Jaroslava Vejvody. A oba autory nespojovaly jen ryby v názvech obou útlých knížek, ale i úpěnlivé lpění na jazyku a osobitý úhel pohledu, který prozrazoval jejich spisovatelské posunuté oko.

Z kavárny Centra současného umění DOX jsem si za pár korun odnesl starý výtisk románu Ricardy Huchové Erinnerungen von Ludolf Ursleu dem Jüngeren, tedy Vzpomínky Ludolfa Ursleue Juniora. Jméno Ricardy Huchové mi bylo sice povědomé, ale spojoval jsem si ji s náboženskou poezií, což se ukázalo jako mylné (asi zapracovala stereotypní představa o ženě spisovatelce a mystičce).

Celosvětové ani středoevropské oteplování se nezastavilo, ale přesto jsme si mohli v lednu pár týdnů užívat pravou, klasickou, tradiční českou zimu. Vydatně mrzlo a celou zemi zasypal sníh. Jak je to v jednom kresleném vtipu: dítě se ptá babičky, co je to sníh. To je takový bílý poprašek všude a najednou všechno vypadá hezčí a lidé jsou šťastnější... Aha, dítě na to, a to je legální?

Kdysi jsem měla naivní ambici přečíst celý Slovník spisovného jazyka českého od A až do Ž jako knihu. Osmisvazkové dílo kolektivu pod vedením profesora Bohumila Havránka vydávala Československá akademie věd od roku 1960 do roku 1971 a já jsem ho v raných devadesátých letech ulovila v jakémsi výprodeji. Těch pět a půl kilogramu vědění jsem si nesla domů jako vzácnou trofej.

Nedávno se mě v potravinách, kam pravidelně chodím, ptala paní na pokladně, proč na kabátě už dál nenosím žlutou stužku. Mile mě tím překvapila. Za víc než dva roky, co jsem ji na hrudi měla připnutou, se mě nikdo na tento malý, ale poměrně výrazný odznáček nezeptal.

Anglický filozof Francis Bacon nebyl zrovna u vytržení z lidského rozumu, který skáče od pár případů k obecným závěrům. Aby předešel vytváření falešných představ, navrhl velký úklid v oblasti poznání.

Různé jazykové modely AI se prý nejvíc liší ve dvou věcech. Zaprvé, na jaké knihovně byly vycvičeny, a zadruhé, s jak dlouhou sekvencí konverzace v dialogovém okně pracují. Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, zrovna v těchto dvou bodech mi připadají docela lidské. Zkusím vysvětlit.

Existují věci, které se dějí potichu. Bez svědků, bez hodnocení, bez lajků. Psaní deníku je jednou z nich. Člověk sedí sám a pokouší se slovy zachytit něco, co díky prchavosti času sklouzává do minulosti.

Když zemřel básník Petr Král, napsal jsem o něm po několika dnech ranní úvahu, v níž jsem na něj osobně vzpomínal. Tehdy mi jeden náš společný kamarád napsal, že nechápe, jak můžu tak brzy po jeho smrti vůbec něco napsat. Trochu mě to zamrzelo, ale zároveň jsem si uvědomil, že je to prostě můj způsob vyrovnávání se s odchodem blízkého člověka.