V Cimrmanově hře Posel z Liptákova, respektive Vizionář, je scéna, kde si uhlobaron Ptáček nechává věštit z vizionářových rozžhavených kamen a při té příležitosti si libuje, že jím vlastněné uhelné doly představují neměnnou a nepomíjivou jistotu.

Byl už celkem sychravý podzimní den, takže v kavárně, kde v kamnech vesele plápolal oheň, byla všechna místa obsazená a my museli – zabalení v bundách – sedět venku. Za hlavou nám z reproduktoru řval nějaký nesnesitelný hip-hop, takže to na první dojem nevypadalo na dvakrát příjemné posezení.

„Vy jste přece vždycky v menšině,“ řekl mi jeden nadějný mladý historik a filmař, když jsem prohlásil, že na rozdíl od absolutní většiny filmových kritiků jsem byl z filmu Agnieszky Holland o Kafkovi nadšený. Filip má pravdu. Měl bych si na to už konečně zvyknout. Nevím, zda rozumím filmu, a nevím ani, zda rozumím Kafkovi. Je mi však už dlouho velmi blízký.

Když můj redakční kolega před časem přišel s tím, že bychom v Hostu mohli udělat téma o nudě, moc jsem si od toho nesliboval. Nejspíš se ve mně ozvaly vzpomínky jedináčka na dlouhá odpoledne, než rodiče přišli z práce, nebo na letní prázdniny, kdy se sice nemuselo chodit do školy, ale občas taky nebylo vůbec kam jít.

Schichtova továrna na mýdlo s jelenem v Ústí nad Labem byla pravé impérium, s její existencí a činností bylo spojené celé město. Vlivem a pokrokem byla srovnatelná s Baťovou továrnou ve Zlíně. Jen s tím rozdílem, že Schichtové byli Němci.

Nenávistné projevy často mají bleskovou podobu. „Český vlastenec“ při výstupu z metra křikne na ženu z Ukrajiny. V debatě na sítích novinář obdrží anonymní výhružku fyzickým násilím. Z projíždějícího auta se ozve sprostý výkřik na adresu známé političky jdoucí po chodníku.

Plán byl, že úvaha pro tento týden bude o olivovnících, které se v podhůří romagnolských Apenin letos sklízejí dlouho po Dušičkách, protože pořád prší. „Víno malý a vysušený, olivy zas nacucaný, bída,“ shrnula nám situaci majitelka olivových sadů a penzionu Gli Ulivi, co leží vysoko na cestě Monte Maggiore a v němž jsme jako vždycky přespávali.

Během francouzského představení Tajný život starých lidí uváděném na festivalu Pražské křižovatky na mě nečekaně vyskočila velmi zasutá vzpomínka.

Mám ráda říjen, měsíc rozpažený mezi létem a zimou, a to hlavně navečer. Světlo ustupuje pomalu, jako by se den zvolna vyprazdňoval a v prostoru otevírajícím se do stále sytějších odstínů modři, se postupně rozsvěcejí světla a slibují. Jako by na konci každého stmívání čekal zářivě osvětlený sál plný smíchu, hudby a třpytivého mihotání.

Sekačky a křovinořezy se chovají jinak než psi. Psi se rozštěkají naráz. Hafan začne, oříšci se přidají. Sekáči ne. Křovinořez čeká na ticho. Teprve když sekačka vedle skončí, spustí dzzzrrr!!!