„Jó, mami, 67! Jeď 67!“ křičí teenagerka ze zadního sedadla. Na tachometru je 67 kilometrů za hodinu a holka vzadu má svátek. Poprvé za celou cestu vzhlédla od mobilu a teď si na něj nahrává 67, pardon, 6’7.

Blíží se léto, pro mnohé čas dovolených, cest a plánů. Těšíte se, až zamíříte k moři, do hor, na chalupu, do města, které ještě neznáte. Na změnu prostředí a pár dnů bez pracovních porad, e-mailů, domácích povinností, případně nekonečných seznamů úkolů.

Zastaví s dodávkou před Penny Marketem v Mimoni, otevře šoupací dveře a z auta vyndá violoncello. Sedne si do otevřených dveří auta a začne hrát. „Co se obecenstva týče, neměl jsem ambici konkurovat jeho plánům nakoupit rohlíky a hajzlpapír v akci,“ zaznamená si později.

Představy se často vůbec nesetkají s realitou. Otec Thomas není kulatý postarší Američan, jak jsem si představovala, ale mladý muž s chytrýma očima a nepopiratelným šarmem, jehož svižnost je omezena párem berlí, naštěstí jen dočasně. Oslovovat jej „otče“ má v sobě, musím přiznat, něco pikantního.

Na poliklinice v naší čtvrti jsem v jednu chvíli pohlédla současně do tváře svého dětství i stáří. Bylo to tak: V budově mají svá sídla ordinace, které mají on-line systém objednávání, recepci, automatickou čtečku karet pojištěnce. Ale jsou tu také ordinace, které nic z toho nemají, kam člověk prostě musí přijít a počkat, až na něj přijde řada.

Knihu Táňa, Praha 3, Žižkov byste v literárních cenách a žebříčcích nejlepších knih loňského roku hledali marně. Přestože si své čtenářstvo určitě našla, její potenciál rozhodně překračuje okruh pražského post-undergroundu, do nějž sebevědomě zaplula. Marie Zelbová totiž v tomto svém vzpomínkovém textu přináší úplně jiný pohled na normalizační Prahu osmdesátých let a taky na realitu let devadesátých.

Každý dnes zná nějakého fotografa, na světě je opravdu hodně fotografů, i já – který fotografie nijak zvlášť nevyhledávám – znám hodně fotografů, protože jsem na světě. Ne každý z nich ale, když o něj jenom v mysli zavadím, se mi okamžitě promění ve fotku, kterou si pamatuju a na niž se pořád těším!

Promokavé béžové boty se mi boří do mokrého sněhu. Před chvílí pršelo, teď sněží, a za chvíli mezi mraky probleskne slunce, které se za další vteřinu zase pečlivě schová. Léto je tu krátké, zima dlouhá. Jsou to Krušné hory s krušným počasím.

Snad vás tím nezaskočím: tyhle ranní úvahy ve skutečnosti vůbec nejsou ranní. Nepředstavujte si, že někdo v sedm hodin ráno sedí ve studiu Českého rozhlasu, a jakmile se rozsvítí červené světlo, dává se pěkně zčerstva do uvažování.

Termín manipulace je už běžnou položkou našeho slovníku. Říkáme, že manipulativní zprávy ovlivňují války či volby, že utvářejí názory na otázky jako migrace či klimatická změna nebo že jsou nebezpečím, jehož se lze obávat ze strany umělé inteligence. Často přitom zaznívá, že manipulace spočívá ve skrytém ovlivňování nebo že jde hlavně o působení na emoce.