- Podcasty
- Slavná auditoria
Poslechněte si podcast: Průkopnice ženské taktovky (Nadia Boulanger)
"K dirigování jsem se vracela několik desítek let, ale nikdy jsem nepochopila, proč by to podle mnohých mělo být povolání vhodné pro muže a nevhodné pro ženy,“ prohlásila nedlouho před svou smrtí v požehnaném věku dvaadevadesáti let pedagožka, skladatelka a dirigentka Nadia Boulanger.
Slavná auditoria
S Jiřím Vejvodou na Classic Praha po světových hudebních scénách, i o prestižních domácích a světových přehlídkách, festivalech i událostech.
Na obzoru plachta bílá. Koncertní dům ve Štětíně
Polské město Štětín je otevřenou učebnicí dějin. Historické události tu připomíná například Námořní muzeum. Nás ovšem bude zajímat koncertní budova z roku 2015, která nese jméno skladatele Mieczyslawa Karlowicze. Na obzoru plachta bílá… Tak pojmenoval hudební publicista Jiří Vejvoda další pouť za dalším z bezpočtu koncertních sálů jak ve světě tak doma, které ve tomto pořadu mapuje. Ačkoli by název mohl evokovat buď báseň od Michaila Lermontova či dobrodružný román od Valentina Katajeva, nepocestujeme do Ruska, nýbrž do jedné ze sousedních zemí naší republiky. Navštívíme město, které je v mnohém ohledu zvláštní. Vzdálenost do Varšavy je odtud pětkrát delší než do Berlína, a přece – po dlouhé době – patří opět k Polsku. Leží v jeho severozápadní části zvané Pomořansko, je považováno za námořní přístav, ale přitom na mořském břehu neleží: rozkládá se v deltě řeky Odry, která je tu tak hluboká a široká, že do ní mohou vplouvat i zaoceánské lodi. Kdysi, před dvanácti staletími, zakládali první zdejší sídlo nám tak blízcí Lužičtí Srbové. A po druhé světové válce nám na několik let jsme jako vnitrozemský stát vlastnili část zdejšího přístavu. Jsme v polském Štětíně. Městě ležícím tak trochu stranou, turisty proto méně navštěvovaném než zmíněná Varšava, Krakov nebo Gdaňsk. To ale neznamená, že toto půlmiliónové město není zajímavé. Ve skutečnosti je tomu právě naopak.
Dva sály, tři festivaly. Letní pašije i opera, zimní klasická hudba v Earlu
Tyrolsko. Překrásnou oblast hor, lesů a pastvin rozčísla první světová válka a její politické důsledky na dvě části, náležející dvěma státům. Jižní Tyroly s vrcholky Alp i Dolomit připadly Itálii, severní část zůstala Rakousku coby nástupnickému trpaslíkovi obřího mocnářství. Rakouské Tyrolsko těsně sousedí s Bavorskem, což dokazuje například poloha malebného města Kufstein, díky velkolepému hradu považovaného za „tyrolskou perlu“. Přitom je odtud do Německa opravdu coby kamenem dohodil…
Sportu zdar a muzice zvlášť. Festivalová hala v Litomyšli
Letošní ročník festivalu Smetanova Litomyšl se z důvodu opravy litomyšlského zámku přesunul do původně sportovní haly. Jak se tam festivalu dařilo? Kdysi dávno, ještě za časů Československé televize, začínaly komentáře utkání v kopané moderátorským sloganem, který zněl: Sportu zdar a fotbalu zvlášť. Důvod byl pragmatický. Zatímco přímé přenosy se odehrávaly v podvečer či večer, záznamy druhý den dopoledne. A bylo tudíž nezbytné zvolit univerzální pozdrav, přivítání. Podobně pragmatická je též příčina pro to, aby se některé koncerty v rámci Národního festivalu Smetanova Litomyšl začaly na prahu 20. let 21. století odehrávat v hale, původně vybudované pouze pro sport. Oprava tamního, vzácně renesančního zámku se totiž protáhla, což v tomto prostoru znemožnilo konání takových večerů – ať už operních či symfonických – které vyžadují velké jeviště i hlediště. Co s tím? Zvolna končící vedení Smetanovy Litomyšle, jmenovitě ředitel Jan Pikna a dramaturg Vojtěch Střítezský, zvolilo řešení, které se bez znalosti poměrů v litomyšlské architektuře mohlo zdát přehnaně odvážné. Rozhodli se přemístit řadu koncertů či představení do haly, která dosud doby sloužila převážně, ne-li výhradně, sportu. Může to fungovat? A za jakých podmínek?
Vlámský světoběžník opery a festivalů. Gerard Mortier a jeho obdivuhodná kariéra
Deset let v čele jedné z klíčových operních scén našeho světadílu, jakou je bezesporu bruselská La Monnaie. Dalších deset let u kormidla jednoho z obřích festivalů klasické hudby v Evropě, za který lze po právu považovat Salcburk. K tomu působení v operních domech New Yorku či Madridu či námluvy s Bayreuthem, ale též - po mém soudu nedoceněná - zásluha na vzniku a rozvoji pozoruhodného hudebního festivalu v Německu. Taková byla v kostce kariéra vlámského múzického manažera jménem Gerard Mortier.
Kdysi kázání, dnes koncertování. Betlémská kaple v Praze
Prostory, do kterých se vydáme za hudbou v dalším pořadu Slavná auditoria, obsahují protiklad. Pojem kaple bývá vesměs vnímán jako místo menší než kostel, ale určené rovněž k modlitbám, případně ke mším. Opačný byl ovšem příběh vzniku Betlémské kaple v srdci Prahy. Nabídla místo třem tisícovkám věřícím. Což bylo na tehdejší Prahu, kde žilo necelých třicet tisíc obyvatel, cosi neskutečného. Vznikla však za účelem, který nesměřoval k obvyklým bohoslužbám, nýbrž pro kázání. Osvětu. Jiný výklad světa než ten oficiální. A to nemohlo nenarazit. Betlémská kaple bývá spojována s kázáními Jana Husa. Za jeho projevy sem směřovaly davy. Jenže příběh Betlémské kaple je delší a bohatší. Počínaje inspirací k jejímu názvu, která není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Přes její praktický zánik, kdy by na její budoucí obnovu málokdo vsadil zlámanou grešli. Až po novou stavbu, v níž nyní sice občas zní projevy, ovšem občanské. A zřetelněji, silněji, emotivněji hudba. Různých žánrů, ale nejvíc klasická.
Uprostřed strání, uprostřed skal. Opera pod šitým nebem v Šárce
Dvě data rámují vyprávění o místě, kde se koncerty konají jen jednou ročně, ale zato s železnou pravidelností, kterou narušil jen covid v roce 2020. A to přitom mají víc než staletou tradici – pravda, na řadu přerušenou, ale poté obnovenou a obdivuhodně rozvíjenou. A to už jsme u oněch dvou dat. Jedno, 16. května 1913, přineslo do českých zemí tehdejšího Rakouska-Uherska novinku. Poprvé se pro tisíce diváků uskutečnilo operní představení pod širým nebem. A byla veliká událost. Velká sláva. Druhé datum zní takto: 3. září 2005. Celých dvaadevadesát let je tedy od sebe dělí. Co je ovšem spojuje, není jen opera Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta, která při obou příležitostech zazněla. Především se jedná o prostředí, které trefně popisuje výpravná kniha Divadlo v Šárce. Vydaná roku 2013 ke stému výročí založení přírodního divadla ve zmíněné lokalitě.
Přepych z nafty zrozený. Koncertní sál ve Stavangeru
Kdybychom měli spatra vyjmenovat několik norských měst, každý si vzpomene na metropoli Oslo, asi i na Bergen a možná na Trondheim. Ale jen málokdo z nás by se zmínil o přímořském Stavangeru. A přece je právě Stavanger pro nynější bohatství této země klíčový, dokonce se mu přezdívá „norské hlavní město ropy“. Toto označení platí od poloviny 60. let minulého století, kdy byla pod mořským dnem relativně poblíž Stavangeru objevena ložiska ropy a následně vybudována rozměrná těžební plošina. Zásadním způsobem to změnilo charakter města, v němž se do té doby značná část obyvatel živila ve zpracovatelského průmyslu. Byly tu objemné konzervárny ryb, ze kterých finální produkty – ať už zmražené či třeba jako sardinky – putovaly do bezpočtu blízkých i vzdálených koutů planety. Zdejší příběh spjatý s klasickou hudbou je o desítky let starší. Pomalu, ale jistě vedl k tomu, že byl napřed vybudován první koncertní sál zvaný Kuppelhallen. A když přestal vyhovovat, přikročilo město ke stavbě dalších dvou, vzájemně propojených v rámci koncertního domu. Není to přehnaný přepych? Mají své využití a tudíž své opodstatnění?
Od inkvizice k zednářům. Casanova na cestě z Benátek do Vídně
Cesta. Tu posetá šperky, tu kodrcavá v rozhrkaném kočáře. Skoro vždy však doprovázená ženami, se kterými se nejen miloval, ale s nimiž také nejednou obchodoval, vyjednával a pletichařil. Každopádně je slovo cesta případným symbolem pro život, jaký – z města k městu, od země k zemi – vedl proslulý Benátčan jménem Giacomo Casanova. Kromě všeho jiného ovšem i nevalný houslista a rovněž svědek, přímý či nepřímý, mnoha hudebních počinů své doby. Tedy 18. století. Naše éra si jej připomíná v souvislosti se dvěma výročími. Rok 2023 je ve znamení skutečnosti, že od Casanovova úmrtí v Duchcově, kde skonal 4. června 1798, uplynulo dvě stě dvacet pět let. A rok 2025 přináší ještě kulatější jubileum. Rovných tři sta let od jeho narození, protože benátský dobrodruh, dívkař, cestovatel, špión, uprchlík, ale i literát přišel na svět 2. dubna 1725.
Houslista, prezident, kronikář, dlouholetý šéf Vídeňských filharmoniků Clemens Hellsberg
Ve vídeňských kavárnách poblíž Musicvereinu, který byl šestatřicet let jeho domovem, mu uctivě říkají „pane profesore“. Pro veřejnost či média byl šestnáct let ředitelem či předsedou, ale nejčastěji přímo prezidentem Vídeňských filharmoniků. Clemens Hellsberg za sebou v tomto orchestru, bezpochyby jednom z nejlepších na světě, zanechal výraznou manažerskou stopu. Ovšem také hudební, protože po celou dobu svého prezidentování byl jako výtečný houslista zároveň aktivní na pódiu či v nahrávacím studiu. Zároveň ovšem už během svého šéfování a muzicírování zahájil další činnost, ve které pokračuje i po ukončení své aktivní mise u Vídeňských filharmoniků.
Jak rejnok prohrál s Jeremiášem. Koncertní síň v kostele sv. Anny, České Budějovice
Nebývá zvykem začínat příběh o koncertní síni vzpomínkou na jiný, který měl stát nedaleko od ní. Jenže České Budějovice nejsou jen městem, kde – jak známo – by chtěl žít každý, ale také jihočeskou metropolí s příznačně tuzemským přístupem ke vzniku nových prostor, zasvěcených klasické hudbě. Smutný hrdina zdejšího epopeje získal přezdívku Rejnok. Oficiálně se přitom měla budova v českobudějovické čtvrti Čtyři dvory jmenovat Koncertní a kongresový sál Antonína Dvořáka.