V Česku se stále mluví o sudetských Němcích negativně. Důvodem jsou dvě věci: jejich údajné majetkové nároky, ale především jejich zrada Československa ve 30. letech minulého století, kdy většinově podporovali Hitlera. Ale co jejich děti? Celý život se zvláště ti, kteří v Československu po roce 1945 zůstali, vyrovnávají s fašistickou nálepkou. Takovou zkušenost má i Marianna Tomašovská, rozená Rathnerová.

V létě 1946 objevil kdosi neznámý v prázdném domě ve vysídlené pohraniční vesnici Prosiměřice (Proßmeritz) dvanáctiletou dívku. Přivolal četníka (tehdy už příslušníka SNB). Dívka byla vystrašená, krčila se v rohu místnosti, neodpovídala na otázky, zdálo se, že jim nerozumí. V Čechách ji nikdo nehledal a nepostrádal, převážně němečtí obyvatelé obce byli vyhnáni. Ukázalo se, že dívka se jmenuje Růžena Kollnerová. Dnes má příjmení po svém nizozemském muži: Růžena de Weij.

Generál Procházka zemřel v 93 letech v době covidu. Býval to vysoký, štíhlý, do stáří nebývale svalnatý muž s neobyčejně znělým hlasem. Dokonce v mládí zvažoval kariéru operního pěvce. Miloval vážnou hudbu. Stal se ale vojákem, který v protikomunistickém odboji a ve vězení prokázal výjimečnou statečnost.

V noci 30. září 1952 si dětská lékařka Anežka Horalová v bytě v liberecké Husově ulici č. 70 vzala život. Spolu s ní zemřela její sestra a její otec – Anežka jim zřejmě poskytla jed, tedy léky, které způsobily smrt. Pokusila se zabít také svou šestiletou dceru Ivanu. Stalo se to v době, kdy v bytě prováděla Státní bezpečnost domovní prohlídku. Anežčin manžel Andrej Horal byl krátce předtím zatčen. Lékaři zachránili pouze malou Ivanu Horalovou, která se dnes jmenuje Bočková.

Komunistický režim si během normalizace vychovával generaci svazáků a pionýrů, kteří se měli stát poslušnými inženýry v národních strojírenských a hutních podnicích. Vedle těchto „uvědomělých“ soudruzi nechtěně vytvořili prostor pro silnou generaci filozofů, teologů, historiků a umělců, kteří se komunistům postavili. Jedním z nich byl houslista a dirigent Miroslav Jirounek. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2020.)

Je to už 57 let od počátku sovětské okupace Československa. Začala 21. srpna 1968 vpádem vojsk „spřátelených států“ Varšavské smlouvy, rozhodlo se o ní v Moskvě – a poměrně málo se zdůrazňuje, že trvala více než dvacet let. Poslední z desítek tisíc sovětských vojáků odešli v roce 1991. Příběhy 20. století tentokrát přináší vzpomínky na srpen 1968, na to, jak okupace zasáhla do životů lidí, kteří ji nepřijali, a na brutálně potlačené demonstrace z roku 1969.

Třiadevadesátiletý Otto Šimko chodí třikrát do týdne plavat. Na procházky ho doprovází jeho mladší přítelkyně. Často navštěvují divadlo. Bedlivě a s obavami sleduje světové dění, o kterém vehementně diskutuje na pravidelných seminářích anglické a německé konverzace na židovské obci v Bratislavě. Otto Šimka, který přežil za války koncentrační tábory a partyzánské boje v horách, obvykle zastihnete ve vynikající kondici a veselé náladě.

V sobotu 2. srpna 2025 zemřel sochař, restaurátor, publicista a v posledním dvacetiletí také vydavatel letákového časopisu Sochařský zpravodaj Michal Blažek. Bylo mu 69 let, měl za sebou dobrodružný život naplněný mimo jiné spoustou práce a důležitou občanskou/profesní angažovaností. Příběhy 20. století jsou věnovány jeho památce.

Jan Horal nosíval modrou leteckou uniformu válečného veterána. Tvrdil, že prožil druhou světovou válku jako stíhač RAF. „Němec se objevil ze slunce. Vůbec jsem ho neviděl. Sestřelil mě. Všude samá exploze,“ popisoval jeden letecký souboj Jan Horal. Příhodu si však vymyslel. Záhadou zůstává proč. Příběhy 20. století ověřily podle vojenských dokladů, které ukrývá Ústřední vojenský archiv v Praze, jeho životopisné údaje. A přináší i jeho vyprávění. (Vysíláme v repríze.)