V roce 1943 (ale mohlo to být i dřív) přijel do Bohušovic nad Ohří transport z Německa. Byli v něm staří Židé, zničení dlouhou cestou a ve velmi špatném stavu, posbíraní pravděpodobně po různých starobincích. Měli jít do ghetta v Terezíně. Mezi tamními vězni, kteří měli na starost vykládání a prohlídku vlaku, byl i František Leiner, který našel v jednom z vagónů plačící asi dvouletou holčičku, zabalenou v potrhané dece. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2023.)

V roce 1951 zavřeli komunisté rotmistra československé armády Juliána Slepeckého. Dostal dvacet let za pokus o útěk na Západ, chtěl se prostřílet přes hranice. Vyšetřovatelé netušili, že vězeň ctí vojenský kázeňský řád první republiky, podle kterého se voják v zajetí musí pokusit nejméně o dva útěky. Nepovedly se. Julián nechtěl při rvačce zabít starého bachaře a vyděšeného bezbranného faráře, který právě sloužil mši.

Walter Fischl byl stavař. V září 1968 emigroval z Československa a dalších 30 let prožil ve Vídni. Rakouská metropole mu prý nepřirostla k srdci, ale ani po pádu komunismu se nechtěl do Česka vrátit. „Ublížili mi tady,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa. Přesto se nakonec přestěhoval do Plzně, z lásky k druhé manželce, kterou si vzal roku 1996. Walter Fischl mluví pomalu, rozvážně. Své vzpomínky, které přináší Příběhy 20. století, uzavírá slovy: „Šťastný jsem až teď.“

Na začátku 80. let minulého století se soudruzi v Československu připravovali na třetí světovou válku. Podle komunistických představ měla začít útokem západoněmeckého Bundeswehru na Československo. Proto se plánoval i z ČSSR jaderný útok na Německo. Devatenáctiletý Roman Cajthaml než aby se na tom podílel, šel raději do vězení. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2022.)

Od smrti národně-socialistické političky a právničky Milady Horákové uplynulo 75 let. Českoslovenští komunisté ji s podporou sovětských poradců zavraždili v Praze na Pankráci 27. června 1950, krátce po půl šesté ráno, jako poslední ze čtyř lidí odsouzených k trestu smrti ve známém vykonstruovaném a pečlivě inscenovaném procesu.

Gymnaziální studentka (a mnohem později klinická psycholožka) Vlasta Černá se v roce 1950 podílela na ukrývání pronásledovaného katolického kněze Felixe Marii Davídka. Bylo jí tehdy teprve sedmnáct let. Když se s ním pokusila utéct přes hranice do Rakouska, chytila je Státní bezpečnost (StB). Vzpomínkám Vlasty Černé se věnují aktualizované Příběhy 20. století.

Na začátku léta 1951 zatkla Státní bezpečnost (StB) Hanu Johnovou a jejího snoubence studenta Otakara Čeňka Trunce. Hana dostala 13 let a Otakar 15 let vězení za údajnou velezradu a špionáž. Vydávali a roznášeli po schránkách letáky vyzývající k občanské odvaze a pomáhali lidem utíkajícím přes hranice. Krátce před svatbou je kdosi udal, Hana se domnívá, že to byl někdo z pěveckého sboru. Po propuštění po devíti letech se milenci vzali. Děti už ale neměli.

Josef Vít prožil téměř celý život v jednom kraji: narodil se 18. dubna 1942 ve Lhotkách u Náchoda jako prvorozený syn v rodině zemědělce a hospodského Josefa Víta staršího a jeho ženy Marie rozené Řezníčkové, která pocházela ze sousední Litoboře. Nebylo mu ještě deset let, když se stal svědkem dodnes nedošetřených událostí, které vedly k justiční vraždě jeho otce.

V malém bytě v jednom pražském činžáku žil do roku 2020 skoro stoletý Viktor Wellemín. Když mu bylo sedmnáct let, vypravil se se svým o čtyři roky starším bratrem na dlouhou cestu, aby vstoupil do armády a bojoval proti nacistický vojskům. Nejprve se vydali na Slovensko, parníkem po Dunaji až do Černého moře, poté propluli tureckou lodí do Středozemního moře až k břehům Palestiny. Zatímco Viktor válčil kdesi u Tobruku, nacisté mu zavraždili v koncentračním táboře rodiče.

„Nevěřili byste, jak jsem zjistil u svých spolutrpitelů, jak po rozsudku smrti člověk začíná lpět na životě. Úžasně na životě lpět,“ říká na unikátní nahrávce z archivu Paměť národa odbojář Jan Maryška. Byl povoláním učitel, žil v letech 1890–1976, zvukový záznam jeho vzpomínek uchovávala desítky let jeho rodina. Příběhy 20. století se ještě vztahují k nedávnému 80. výročí porážky nacismu a připomínají osudy odbojářů, z nichž mnozí byli zatčeni a odsouzeni k trestu smrti.