Komunistický režim si během normalizace vychovával generaci svazáků a pionýrů, kteří se měli stát poslušnými inženýry v národních strojírenských a hutních podnicích. Vedle těchto „uvědomělých“ soudruzi nechtěně vytvořili prostor pro silnou generaci filozofů, teologů, historiků a umělců, kteří se komunistům postavili. Jedním z nich byl houslista a dirigent Miroslav Jirounek. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2020.)

Je to už 57 let od počátku sovětské okupace Československa. Začala 21. srpna 1968 vpádem vojsk „spřátelených států“ Varšavské smlouvy, rozhodlo se o ní v Moskvě – a poměrně málo se zdůrazňuje, že trvala více než dvacet let. Poslední z desítek tisíc sovětských vojáků odešli v roce 1991. Příběhy 20. století tentokrát přináší vzpomínky na srpen 1968, na to, jak okupace zasáhla do životů lidí, kteří ji nepřijali, a na brutálně potlačené demonstrace z roku 1969.

Třiadevadesátiletý Otto Šimko chodí třikrát do týdne plavat. Na procházky ho doprovází jeho mladší přítelkyně. Často navštěvují divadlo. Bedlivě a s obavami sleduje světové dění, o kterém vehementně diskutuje na pravidelných seminářích anglické a německé konverzace na židovské obci v Bratislavě. Otto Šimka, který přežil za války koncentrační tábory a partyzánské boje v horách, obvykle zastihnete ve vynikající kondici a veselé náladě.

V sobotu 2. srpna 2025 zemřel sochař, restaurátor, publicista a v posledním dvacetiletí také vydavatel letákového časopisu Sochařský zpravodaj Michal Blažek. Bylo mu 69 let, měl za sebou dobrodružný život naplněný mimo jiné spoustou práce a důležitou občanskou/profesní angažovaností. Příběhy 20. století jsou věnovány jeho památce.

Jan Horal nosíval modrou leteckou uniformu válečného veterána. Tvrdil, že prožil druhou světovou válku jako stíhač RAF. „Němec se objevil ze slunce. Vůbec jsem ho neviděl. Sestřelil mě. Všude samá exploze,“ popisoval jeden letecký souboj Jan Horal. Příhodu si však vymyslel. Záhadou zůstává proč. Příběhy 20. století ověřily podle vojenských dokladů, které ukrývá Ústřední vojenský archiv v Praze, jeho životopisné údaje. A přináší i jeho vyprávění. (Vysíláme v repríze.)

V roce 1943 (ale mohlo to být i dřív) přijel do Bohušovic nad Ohří transport z Německa. Byli v něm staří Židé, zničení dlouhou cestou a ve velmi špatném stavu, posbíraní pravděpodobně po různých starobincích. Měli jít do ghetta v Terezíně. Mezi tamními vězni, kteří měli na starost vykládání a prohlídku vlaku, byl i František Leiner, který našel v jednom z vagónů plačící asi dvouletou holčičku, zabalenou v potrhané dece. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2023.)

V roce 1951 zavřeli komunisté rotmistra československé armády Juliána Slepeckého. Dostal dvacet let za pokus o útěk na Západ, chtěl se prostřílet přes hranice. Vyšetřovatelé netušili, že vězeň ctí vojenský kázeňský řád první republiky, podle kterého se voják v zajetí musí pokusit nejméně o dva útěky. Nepovedly se. Julián nechtěl při rvačce zabít starého bachaře a vyděšeného bezbranného faráře, který právě sloužil mši.

Walter Fischl byl stavař. V září 1968 emigroval z Československa a dalších 30 let prožil ve Vídni. Rakouská metropole mu prý nepřirostla k srdci, ale ani po pádu komunismu se nechtěl do Česka vrátit. „Ublížili mi tady,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa. Přesto se nakonec přestěhoval do Plzně, z lásky k druhé manželce, kterou si vzal roku 1996. Walter Fischl mluví pomalu, rozvážně. Své vzpomínky, které přináší Příběhy 20. století, uzavírá slovy: „Šťastný jsem až teď.“

Na začátku 80. let minulého století se soudruzi v Československu připravovali na třetí světovou válku. Podle komunistických představ měla začít útokem západoněmeckého Bundeswehru na Československo. Proto se plánoval i z ČSSR jaderný útok na Německo. Devatenáctiletý Roman Cajthaml než aby se na tom podílel, šel raději do vězení. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2022.)

Od smrti národně-socialistické političky a právničky Milady Horákové uplynulo 75 let. Českoslovenští komunisté ji s podporou sovětských poradců zavraždili v Praze na Pankráci 27. června 1950, krátce po půl šesté ráno, jako poslední ze čtyř lidí odsouzených k trestu smrti ve známém vykonstruovaném a pečlivě inscenovaném procesu.